Jak vybírat v kalendáři
SKRÝT KALENDÁŘ
ZOBRAZIT KALENDÁŘ

17 dívek: Mezi sny a realitou

/ Aleš Mečíř, 03.01.2014

Francouzské drama je vyzrálým filmovým portrétem křehkého, ale i bolestivého dospívání uvnitř jedné dívčí party.

 

Bezmála s tříletým zpožděním se do tuzemský kin dostává melancholický a lehce deziluzivní debut sester Delphine a Muriel Coulinových o skupině teenagerek, které své pubertální nejistoty a sny o lepší budoucnosti upnou k překvapivému cíli: rozhodnou se zplodit potomky a společně je pak vychovávat. Samy, bez partnerů. Unesou dívky důsledky svého pubertální vzdoru vůči generaci svých rodičů? Film 17 dívek nedává jasnou odpověď, jen naznačuje, pozoruje, a nutí tak k přemýšlení.

 

Když realita předčí fantazii
Francouzské režisérky a scenáristky se ve své celovečerní filmové prvotině inspirovaly skutečným případem, který se stal na jedné massachusettské střední škole v USA v roce 2008, kdy náhle otěhotnělo sedmnáct náctiletých studentek (později se uvádělo, že dívek bylo osmnáct). Spekulovalo se také o tom, že dívky otěhotněly plánovaně v rámci společné dohody a že se chtěly při pečování o své potomky navzájem podporovat. Film ale rozhodně není rekonstrukcí zmíněného případu, o čemž svědčí už jen to, že se odehrává ve Francii: v ospalém provinčním bretaňském městě s necelými šedesáti tisíci obyvateli. To je ve filmu líčeno jako ospalá díra, kde není práce, a budoucnost se tak jeví jako značně nejistá. Autorky se zaměřily hlavně na filmové zprostředkování těžko uchopitelné a nejasné hranice mezi dětstvím a dospělostí. Jako téma k úvaze se pak nabízí další subtilní hranice, tentokrát mezi až sesterskými a otevřenými vztahy založenými na rovnosti členek party a manipulativním jednáním, kdy submisivnější členky party téměř nevědomky podléhají přirozené vůdkyni skupiny. Tvůrkyně tak (spolu s divákem) pátrají po tom, co lze ještě považovat za svobodné rozhodnutí, a co už naopak zavání davovým chováním, tedy podlehnutí vnějším vlivům.

 

Silný začátek
Již úvodní scéna filmu nastíní přístup, který si sesterská autorská dvojice zvolila. Sledujeme v ní v detailu záběry na těla šestnácti- či sedmnáctiletých dívek jen ve spodním prádle, když čekají na chodbě na rutinní školní lékařskou prohlídku. Klíčový je rozpor mezi jejich vyspělými těly (tedy již probuzenou sexualitou) a subtilní mimikou a gestikulací, jež značí rozpaky, nervozitu a nejistotu, jednoduše psychickou nevyzrálost. Letmé doteky či neohrabaně maskovaný stud tak kontrastují s dětskou přetahovanou o místo v řadě či hravým poskakováním. Tuto subtilní hranici se režisérky snaží ohledávat minimalistickým, téměř až dokumentaristickým přístupem.

 

Vzdorovité gesto
V úvodní scéně se také divák seznámí s hlavní protagonistkou filmu. Je jí Camille, která otěhotní jako první. Vyrůstá se svobodnou matkou bez otce, její bratr slouží jako voják na misích v Afghánistánu. Camille je často doma sama, a když pak omylem otěhotní, rozhodne se nejít na potrat a dítě vychovávat sama. Rozhodnutí následuje po scéně, když doma udělá večeři, na kterou nikdo nedorazí. Je v tom tedy jistý vzdor a touha ukázat, že si může zařídit svůj život po svém, navzdory netečným dospělým. A také víra, že lze neopakovat jejich chyby. Když se o Camillině těhotenství dozví Florence, odstrkávaná spolužačka, které se nedaří proniknout do Camilliny dívčí party, přihlásí se s tím, že je také těhotná (později se ukáže, že je situace komplikovanější). Pak naberou události rychlý spád a Camille přemluví i pár svých kamarádek, aby udělaly totéž. Vzdorovité gesto později přitáhne i další dívky ze školy, takže je jich nakonec sedmnáct, jak naznačuje titul filmu.

 

Mluví hlavně výraz tváře
Přístup režisérek je celkem otevřený a do velké míry i nezaujatý, čehož bylo dosaženo minimem dialogů a snahou vyprávět především obrazem. Vyloženě tak nestraní ani revoltujícím dívkám (jejichž nezralost umocňuje třeba i to, že ač těhotné, neodpustí si alkohol, cigaretu ani hašiš), ani dospělým, kteří reagují pobouřeně a požadují od školy nějaké řešení (to má ve finále podobu „odstrašujícího“ vzdělávacího dokumentu o porodu). Ve skutečnosti však dospělí jen bezradně přihlížejí tomu, co se děje. Jisté zastání ze strany dospělých tak mají dívky snad jen u školní sestry, která sama bezdětná, dívky před vedením školy částečně obhajuje. Až do momentu, kdy zjistí, že Camille poté, co viděla plod na ultrazvuku, poněkud znejistí a dostane strach. Po vzájemné ostřejší výměně názorů, kdy sestra obviní Camille z nerozvážnosti, se ale jejich cesty rozejdou. „Těhotenský pakt“, který dívka iniciovala, je podle zdravotnice možná jen projevem strachu, aby Camille nezůstala ve své těžké situaci sama. Pozornost tvůrců se tím ale naplno přenáší k otázce, zda byla celá akce svobodnou volbou všech zúčastněných nebo zda šlo o podlehnutí v rámci stádního uvažování uvnitř party. Přesvědčivě však nejde zodpovědět ani otázku, nakolik šlo ze strany přirozené vůdkyně party Camille o vědomé manipulativní jednání (a to i díky tomu, že Camille je asi nejplastičtěji vykreslenou postavou celého filmu). Navíc jedna z jejích nejvíce dětsky vyhlížejících kamarádek totiž ve finále musí za sex se spolužákem dokonce potupně zaplatit. Je potřeba znovu zdůraznit, že ze strany autorek filmu se nedá ani náznakem hovořit o nějakém planém moralizování. Jejich přístup k postavám je až empatický, aniž by však byl na druhé straně nějak hluboce psychologizující. Ve filmu se totiž moc nemluví, místo popisných dialogů režisérky využívají právě výmluvnost tváří náctiletých představitelek, náznak v podobě výmluvného detailu (rekvizita v pokoji, předmět v ruce) či kompozici jednotlivých záběrů, jež nabízí mnoho materiálu k přemýšlení. Velký podíl na funkčnosti této metody mají také přesvědčivé herecké výkony mladých protagonistek. Šťastným rozhodnutím byl i výběr kameramana Jeana-Louise Vialarda (spolupracoval například s islandským režisérem Baltasarem Kormákurem). Celky zabírající ospalé město, přístav či paneláky tak korespondují s detaily dívčích tvářích, v nichž se zrcadlí nejen silný sesterský duch a vzájemná láska (která však, jak se později ukáže, má také své limity), ale především velká nejistota. Která roste úměrně s tím, jak se růžový sen postupem času stává šedivou realitou.

 

Sebevražedné berušky
Dá se říct, že jediný autorský komentář (kromě sporného vlivu Camille na ostatní členky party) tak můžeme číst v podtextu události, která se proplétá celým filmem. Je jí invaze berušek (slunéček sedmitečných), které „sebevražedně“ v houfech zamířily k pláži, kde pak u moře hromadně hynuly. Pláž je totiž navíc i místem, kde dívky snily své smělé sny o skvělé „sesterské“ budoucnosti. Ta je měla uchránit před banalitou světa dospělých, který je slovy hlavní představitelky filmu plný strachu ze všeho možného. Pláž a rozbouřený vodní živel stejně jako změny počasí navíc ve filmu fungují jako projekční plátno rozbouřených emocí samotných dívek. Závěrem lze zopakovat, že výraznému debutu dobře padne zdánlivě nezúčastněný a až dokumentárně evidující styl, který jen ojediněle sklouzává k manýře. Týká se to částečně scén, v nichž ve statických záběrech postupně divák nakoukne téměř do všech pokojíčků budoucích matek, kde se opakují velmi podobné výjevy. Dívka je v polocelku snímána na posteli ve strnulé pozici (jen z polohy jejich těl můžeme číst rozpoložení, v němž se jednotlivé dívky nacházejí). Poněkud nepravděpodobně působí snad jen minimální prostor, který film dává chlapeckým protagonistům, kteří se tu a tam náhle zjeví. Jak sen dívčí party o lepší budoucnosti dopadl, se můžete od 2. ledna přesvědčit i v tuzemských kinech.

 

Hodnocení: 85 %
Režie:
Delphine Coulin, Muriel Coulin
Scénář: Delphine Coulin, Muriel Coulin
Kamera: Jean-Louis Vialard
Hrají: Roxane Duran, Esther Garrel, Noémie Lvovsky, Florence Thomassin, Carlo Brandt
Francie, 2011, 86 minut


Komentáře