Jak vybírat v kalendáři
SKRÝT KALENDÁŘ
ZOBRAZIT KALENDÁŘ

Alois Nebel aneb Co tají jesenická mlha

/ Aleš Mečíř, 06.10.2011

Už první ukázky z filmové adaptace komiksové trilogie Alois Nebel dávaly tušit, že náročná rotoskopická animace padne jako ulitá k černobílému filmu.

 

Jak to všechno začalo
Do tuzemského komiksového světa spadl Alois Nebel jako meteorit, upoutala hlavně syrová, ostře kontrastní černo-bílá kresba, ale i prostředí a téma z bývalých Sudet (které navíc tehdy u části společnosti silně rezonovalo). Vznikl tak první český grafický román s hlavní postavou svérázného výpravčího Aloise Nebela.


Jeho tvůrci, spisovatel a scenárista Jaroslav Rudiš a Jaromír 99 („výtvarná" identita hudebníka Jaromíra Švejdíka ze skupiny Priessnitz), si ho prý původně psali jen pro sebe a okruh spřízněných duší. Ale komiks záhy zaujal kromě spřáteleného okruhu známých další tisíce čtenářů.

 

Svůj podíl na úspěchu komiksu měl dozajista i správný „čuch" Joachima Dvořáka z nakladatelství Labyrint, který se na české poměry výjimečného díla záhy chopil a vzal ho pod svá nakladatelská křídla. Netrvalo dlouho a přibyly další dva díly. Kromě Bílého Potoka (2003) ještě Hlavní nádraží (2004) a Zlaté Hory (2005). A pak už byl jen krůček k celovečerní filmové adaptaci. Přispěly k tomu jistě také zájem a odvaha producenta Pavla Strnada ze společnosti Negativ, který se do náročného koprodukčního projektu za desítky milionů pustil, navíc s debutujícím režisérem Tomášem Luňákem.

 

Suverénní výtvarná podoba a až přespříliš strohý a eliptický děj
Filmová adaptace Aloise Nebela vděčí za svou výtvarnou podobu rotoskopické animaci a téměř dvouleté práci týmu animátorů, kteří překreslovali a retušovali dříve natočený materiál se skutečnými herci, jenž jim sloužil jako vodítko především pro pohyby jednotlivých postav (nejde tedy „jen" o překreslený film s živými herci). Takže skutečnost, že jsou herci uvedeni v titulcích, má svůj smysl.


Svým postavám nepropůjčili jen své hlasy, jako je tomu v klasických animovaných filmech, ale i své pohyby a gesta. Nejdále v tomto směru zašel asi Miroslav Krobot, díky kterému se pábitelsky upovídaný Alois Nebel z předlohy změnil v málomluvnou, zadumanou, ale i noblesní postavu, která jako by do jesenických kopců patřila odnepaměti. Díky rotoskopii však nepůsobí přirozeněji jen pohyby herců, ale i prostředí je mnohem „plastičtější". Animátoři totiž mnohdy nechávají skrze přemalovanou vrstvu prosvítat původní natočený podklad. Tím získalo celkové ladění filmu onu uhrančivou, polosnovou podobu, která naprosto přesvědčivě dokresluje atmosféru daného místa (ať už jde o Jeseníky, nebo hlavní nádraží). V tom se tvůrcům podařilo překonat komiksovou předlohu.


Oproti komiksu se také zredukoval počet postav (což by samo o sobě nevadilo), z nichž zbyly kromě vychytralého veksláka Wachka (Leoš Noha), jinak Nebelova kolegy, ještě jeho bezcharakterní otec (Alois Švehlík) a několik figurek z pražského hlavního nádraží – hlavně toaletářka Květa (Marie Ludvíková). A pak postava, která je popisována jako Němý (Karel Roden) a jeho matka Dorothe (Tereza Voříšková), která ve filmu vystupuje pouze v Nebelových halucinacích. A právě postava Němého, který do Bílého Potoka přichází se sekerou v ruce napravit staré křivdy, jež jsou ve filmu jen lehce načrtnuty, působí oproti předloze pouze jako dramatický ornament. Což je velká škoda. Protože to, co bylo na komiksu silné, totiž kontrast „velkých" dějin (ať už poválečný odsun Němců, nebo rok 1989) a ospalé všednodenní rutiny, se z filmu trochu vytratilo.


Také postava Němého funguje spíše na obecně platném půdorysu křivda–odplata (než na konkrétní dějinné události). Ale film bohužel ztrácí i v tomto ohledu, neboť tu zase schází pevnější ukotvení v ději a jasněji naznačená motivace postav. A to nezahalí ani výtvarně krásně provedená mlha, do které se tak úchvatně noří nádraží v Bílém Potoce.


Komentáře