Jak vybírat v kalendáři
SKRÝT KALENDÁŘ
ZOBRAZIT KALENDÁŘ

Filmová Rozkoš a její úskalí

/ Aleš Mečíř, 05.12.2013

Jméno režisérky a scenáristky Jitky Rudolfové je spojeno s jejím překvapivě vyzrálým celovečerním debutem Zoufalci (2009), jímž také zakončila svá studia na FAMU. Teď přichází do kin její druhý film Rozkoš, v němž opět zůstala ve světě postav, které neproplouvají životem zrovna s velkou lehkostí.


Hlavní postavou filmu je mladá filmová střihačka Milena (Jana Plodková), která se pohybuje ve světě mužů, kteří se utápí ve svých osobních problémech. Spolupracuje s režisérem (Jaroslav Plesl), který se snaží zoufale prorazit a je pro to schopen obětovat i svou důstojnost. Excentrický umělec (Jan Budař) zase už prý dosáhl všeho, co chtěl, a teď bojuje se svými démony. Týká se to ale i jejího odtažitého tajnůstkářského přítele/milence (Martin Myšička), s nímž udržuje víceméně virtuální vztah. Kromě občasných setkání, které mají čistě sexuální podtext, spolu totiž komunikují jen prostřednictvím SMS zpráv, které se objevují v textové podobě na plátně. Jen jeden mladík (Václav Neužil) o Milenu projeví skutečný zájem, ale ona zase jeho city neopětuje. A pak se ještě objeví jedna stará Milenina známost (Martin Pechlát). Ano, trochu tezovitá výchozí situace, ale Rudolfová se ji snaží obratně (většinou) maskovat promyšlenou režií, přesto nakonec narazí na mantinely svého scénáře. Obsazení ale určitě zaslouží pochvalu, stejně jako příkladné vedení herců.


Děj Rozkoše tedy není bůhvíjak komplikovaný, vše je podřízeno tezi o nenaplněnosti, absenci pocitu štěstí v životech postav, jak se o tom mimo jiné dozvídáme i ze stylizovaných sezení u psychologa, kterému se postavy svěřují. Ve srovnání s prvotinou, která s humornou nadsázkou komentovala část generace třicátníků, teď Rudolfová vsadila právě na tíživou vyprázdněnost či zástupnost. Sama si také jako jeden z inspiračních zdrojů zvolila myšlenky francouzského filosofa Jeana Baudrillarda (který po svém redefinoval pojem simulakrum zjednodušeně jako kopii originálu, která se jeví skutečnější než originál). Baudrillardovy citáty také ve filmu tu a tam zazní. Ne vždy bohužel zcela ústrojně, aby to nenarušilo samotné tempo vyprávění. Je to škoda i kvůli tomu, že základní naladění celého filmu je dostačujícím způsobem podáno velmi působivě čistě filmovými prostředky (a citace zkrátka bijí příliš do očí a působí jako krytí se autoritou, jež jako by zakrývalo určitou tvůrčí nejistotu). Nejvíc pozornosti na sebe strhává práce s kamerou, která suverénně snímá chladně čisté interiéry, stejně jako liduprázdné a často také efektně nasvícené exteriéry. Ale koncepčně působí i práce střihače. Bizarní stísněnou atmosféru, která se nejvíce blíže Milenině perspektivě, umocňují prostřihy z filmu o travesty show a jejích protagonistech, na kterém Milena zrovna pracuje. Blíží se až lynchovské práci se zdánlivě obyčejnými motivy, které podbarvené vhodnou hudbou či zvuky dokáží působit až hororově. V Rozkoši jsou to dále třeba Milenin sen nebo stylizované reklamy, jež se z velkého světelného panelu na zdi protějšího domu promítají až do Milenina bytu. Tíživost a chlad pak umocňuje potemnělá hudba či obludně zveličené zvuky (už v jedné z prvních scén, kdy Milena stoupá po širokém potemnělém schodišti). V tomto ohledu je také film nejpůsobivější a nejnaléhavější: přesvědčivě vystihuje skličující nehostinnost vnímanou zjitřeným pohledem hlavní protagonistky, pod nímž získává obludných rysů i její profese či vztahy s nejbližšími.


Jako až přílišná snaha o silnou pointu pak ale působí závěrečná scéna, která vyznívá v kontextu celého filmu poněkud nepatřičně. Přesněji řečeno: jen zvýrazňuje určitou schematičnost a potvrzuje tezovitost, kterou jsem filmu vyčítal již v úvodu recenze (ano, pochopíte, proč v propagačních materiálech k filmu stojí: tragikomické melodrama o posedlosti). Kdyby se Rozkoš nechala více unášet onou tísnivou naléhavostí, kterou dokáže místy evokovat opravdu nečekaně silně, a nesázela tolik na efektní závěr, byl by celkový účinek filmu ještě přesvědčivější.


Pokud tedy přes zmíněné výhrady nebudete Rozkoš příliš analyzovat, ale poddáte se jí jako temné halucinaci, která je částečně zprostředkovávána přepjatou Mileninou vnímavostí, nabízí na tuzemské poměry nevšední (totiž opravdu filmový) zážitek.
 

Hodnocení: 65 %
Premiéra: 5. prosince
Režie: Jitka Rudolfová
Scénář: Jitka Rudolfová
Kamera: Ferdinand Mazurek
Hudba: Filip Míšek
Hrají: Jana Plodková, Martin Myšička, Jaroslav Plesl, Jan Budař, Václav Neužil a další
Česko, 2013, 111 minut


Komentáře