Jak vybírat v kalendáři
SKRÝT KALENDÁŘ
ZOBRAZIT KALENDÁŘ

Le Havre: záraky se stále dějí

/ Aleš Mečíř, 05.01.2012

Do českých kin vstupuje melancholická filmová pohádka Le Havre, která měla světovou premiéru na loňském ročníku canneského festivalu a v Česku byla poprvé uvedena na letní filmové škole v Uherském Hradišti, kde byl Kaurismaki také jedním z hlavních hostů. Předpremiérově pak byl u nás Le Havre uveden ještě během nedávno skončeného festivalu francouzských filmů.

 

První díl z nové trilogie
Hrdinou Le Havre, který by měl být prvním dílem z  „přístavní trilogie“ (kromě Francie by se měly další dva filmy odehrávat ve Španělsku a Německu), je čistič bot Marcel Marx, postava, která se objevila už v jeho snímku Bohémský život z roku 1992. Zestárlý Marcel (opět v podání výborného Andrého Wilmse) se sice vzdal mladistvých uměleckých ambic, ale ani v nejmenším z něj nevyprchal smysl pro sounáležitost a nezištnou pomoc.


Žije stále ve velmi skromných podmínkách, tentokrát se svou ženou Arletty, kterou si zahrála Kaurismakiho dvorní herečka Kati Outinen. Arletty ale jednoho dne onemocní a Marcel navíc potká Idrissu (Blondin Miguel), senegalského chlapce a nelegálního imigranta. Ten uprchl z kontejneru, v němž se společně s dalšími krajany snažil dostat do Londýna. Marcel se mu snaží pomoct, ale musí Idrissu uchránit před komisařem Monetem (Jean-Pierre Darroussin), který mu je na stopě a snaží se unikajícího chlapce polapit. Tolik stručně k zápletce.

 

Soucit a svérázný humor
Na letní filmové škole lakonický finský režisér prohlásil něco v tom smyslu, že čím horší se mu zdá svět, tím optimističtější filmy musí točit. A staromilsky vlídný snímek Le Havre, který končí pro Kaurismakiho ne zrovna typicky happy endem, je jen jeho dalším navýsost poetickým komentářem k sociálním tématům současnosti. Ale ať už byla motivace pro happy end v tomto snímku jakákoli, zůstává Kaurismaki stále věrný své poetice. Jde zejména o empatický vztah k postavám, jež se až na výjimky rekrutují ze sociálně nejslabších vrstev (a jejichž naivita je často shodou absurdních okolností dostane do maléru), lapidární a suše pronášené repliky, minimalistický herecký projev evokující snímky Roberta Bressona, svícení a ponurost čerpající z filmů noir (či v případě tohoto filmu i z melvillovských gangsterek) a svérázný smysl pro bizarní či černý humor.

 

Z hlediska posledně jmenovaného je v Le Havre nezapomenutelná scéna, v níž Monet pátrá po Idrissovi a nakonec si kupuje ananas u zelináře, jehož se předtím vyptával na Marcela. S ananasem pak přichází i do baru, kde pokračuje ve svém „pátrání“, v němž projevuje až příliš empatie. Ananas, který se v rukou Moneta stává podivnou květinou, je v této scéně typický příklad minimalistického prostředku, jímž dokáže Kaurismaki charakterizovat postavu, aniž by k tomu potřeboval košatý dialog nebo příliš popisnou scénu. Zrcadlí se v ní jak pochopení a soucit, tak poťouchlost a svérázný smysl pro humor. Tedy dva základní „netechnické“ stavební kameny Kaurismakiho filmů. A v Le Havru s nimi Kaurismaki dělá záraky, a to i doslova...


Komentáře