Jak vybírat v kalendáři
SKRÝT KALENDÁŘ
ZOBRAZIT KALENDÁŘ

Lidice se topí v patosu

/ Aleš Mečíř, 02.06.2011

Dlouho očekávaný historický velkofilm Lidice, ke kterému napsal scénář Zdeněk Mahler a natočil ho Petr Nikolaev, dorazil do českých kin. Celkový dojem z filmu lze popsat asi těmito slovy: Dluh české kinematogafie vůči vlastním dějinám 20. století byl splacen a téma, které přitahovalo řadu režisérů, je konečně natočeno. Toť bohužel vše.

 

Plakát z filmu do učebnic
Nápad natočit pohnutý příběh Lidic už mělo několik tvůrců před Alicí Nellis, třeba Martin Frič nebo Miloš Forman. Ale Nellis musela nakonec od připraveného projektu kvůli nemoci odstoupit. Lidice pak přijal jen asi dva měsíce před samotným natáčením Petr Nikolaev a provedl jen malé změny v úvodu filmu a vyměnil několik herců. Jinak prý do již připraveného filmu nijak výrazně nezasahoval. Nakonec tedy vznikl film převážně akademického střihu, který sice dokáže na více než dvě hodiny zaměstnat divákovu pozornost, ale větší ambice bohužel nemá. Přes slzy v očích, které z diváka tvůrci dolují hlavně v druhé části, zůstane nakonec jen velmi matný dojem. A aby těch emocí nebylo náhodou málo, běží k závěrečným titulkům ještě jména žen, které dostaly z piety jméno Lidice. Je v tomto ohledu příznačné, že už teď je prý domluveno, že plakát k filmu Lidice bude od příštího roku součástí školních učebnic. Jak symbolické, protože (bez urážky) jako film pro školy totiž ve výsledku působí.


Příliš popisné zpracování
Lidice sledují osudy rodiny Františka Šímy (Karel Roden), který v sebeobraně zabije jednoho svého syna, za což musí jít do vězení. Mezitím se ale začne odvíjet příběh nešťastné lásky, jenž se ve finále stane shodou nešťastných událostí záminkou pro vyhlazení celé vesnice. Když se pak nic netušící Šíma vrací z vězení, je všechno už jinak. Každá záminka připomenout hrůzný lidický zločin je dobrá a jejich osud by neměl být nikdy zapomenut, proto je smutné, že film nemá přesah, hlubší podnět k zamyšlení, který by z vás nevyprchal pár kroků po opuštění kina. Kromě patetického líčení toho, co motivalo Němce k srovnání Lidic se zemí a vyvraždění jejich obyvatel a zakotvení příběhu v popsání toho, že za vším stála jen „nevinná" milosrdná milostná lež, už není kromě citového ataku v závěru nic, čím by se vás tento film nějak hlouběji dotknul. Postavy kromě Karla Rodena v roli synovraha a několika mladších a méně známých herců ještě působí docela uvěřitelně, ale ostatní mají tak málo prostoru, že z nich nakonec zůstavají jen plakátové figurky. V závěru filmu, kdy Šíma přebývá v opuštěném malém nádraží, se pak vrší za doprovodu patřičně patetické hudby trochu prvoplánově působící obrazy, které ve své zkratkovitosti působí až nezáměrně komicky.


Nedostatek odstupu
Osud filmu Lidice tak svým způsobem následuje příklad Habermannova mlýna, který nedávno natočil Juraj Herz o méně známé kapitole našich moderních dějin, totiž vyhnání Němců. K tématu se postavil opět značně akademicky a bez výraznějšího přesahu. Také Lidice mají celkem nevyvážené tempo, například scény z vězení, v němž se ocitne Šíma, jsou natočeny podivně „televizně". Svůj díl viny na tom mají i dvě špatně obsazené postavy. Jednou je bachař v podání Roberta Nebřenského, podruhé pak Šímův spoluvězeň v podání Jana Budaře. Typově se do svých rolí prostě nehodí. Lze tedy jen litovat, že Lidice nenatočil třeba už zmíněný Miloš Forman, který chtěl údajně vyhlazení vesnice na Kladensku pojmout odvážně a provokativně jako německý propagandistický film. A ne že bychom neměli i v současné české kinematografii příklad, že točit o neuralgických bodech naší nedávné historie lze originálně, a ne jen suše popisně a pateticky. Přesně opačný postup než Lidice a Habermannův mlýn totiž zvolil režisér Marek Najbrt ve svém nedávném Protektorovi. Dokázal, že i o velmi vážných věcech lze natočit živý film, aniž by zobrazované události nějak zlehčoval. Jeho formálně vytříbený a myšlenkově podnětný Protektor měl navíc svěží soundtrack, skvělé napsané postavy, dobré herce a fungující dialogy.


Komentáře