Jak vybírat v kalendáři
SKRÝT KALENDÁŘ
ZOBRAZIT KALENDÁŘ

Následky lásky: pronikavý portrét člověka, jenž se vzbouří proti svému osudu

/ Aleš Mečíř, 17.02.2014

Ze současné italské kinematografie měl v posledních letech tuzemský divák šanci narazit na dvě výrazná jména. Jsou jimi režiséři Matteo Garrone a Paolo Sorrentino. První z nich o sobě dal vědět syrovým paradokumentárním dramatem Gomora, druhý zase vyzrálými a stylově propracovanými filmy jako Božský či Tady to musí být. V minulém roce pak za snímek Velká nádhera získal Sorrentino Evropskou filmovou cenu za nejlepší film (takzvaného evropského Oscara).

 

Filmové komorní drama Následky lásky, jež je studií stárnoucího osamělého muže doplněnou o prvky mafiánského (gangsterského) filmu a svérázné milostné aféry, režiséra a scenáristy Paola Sorrentina vstupuje do tuzemských kin s desetiletým zpožděním. Lze se domnívat, že českému distributorovi k jeho uvedení dodal odvahu právě úspěch jeho zatím posledního filmu Velká nádhera (2013).

 

Už první dlouhá scéna, v níž sledujeme za zvuku podmanivé elektronické hudby bankovního poslíčka na dlouhém pohyblivém pásu, přejde plynule do scény v baru, kde barmanka míchá v šejkru koktej. Hluk rachotícího kufru taženého po podlaze se protne s rytmickým zvukem chrastícího šejkru, dlouhý statický záběr celku vystřídá plynulý nájezd kamery a detail barmančiny tváře. Aniž by divák ještě mohl tušit souvislosti, propojí se mu dva světy, jejichž osudová spjatost se vyjeví až mnohem později, ale přesto z ní vyplyne něco zásadního: zlověstné předznamenání. Ta scéna však napoví mnohé i o Sorrentinově formální a stylové bravuře, jež tohoto filmaře právem řadí mezi nejzajímavější a nejprogresivnější současné evropské tvůrce.

 

V jedné ze scén z počátku filmu jde po ulici krásná žena, postarší muž se za ní otočí a vzápětí se ozve dutá rána. To muž náhle okouzlený ženskou krásou vrazil v nepozornosti hlavou do lampy pouličního osvětlení. Komická situace, která nutí k pousmání, ale ve stoické tváři muže sledujícího tento výjev z okna hotelového pokoje se nic nezmění. Tím mužem je Titta Di Girolamo (vynikající Toni Servillo), hlavní postava filmu, a celá scéna je výborným dokladem toho, jak „málo“ Sorrentinovi stačí, aby toho „hodně“ ukázal. Di Girolamo je padesátiletý muž, který již osm let žije v jednom švýcarském hotelu osaměle svůj nudný, stereotypní život. Jak se postupně dozvídáme, vše zapříčinilo jeho zapletení se s mafií, pro níž jako úspěšný finančník zajišťoval před deseti lety koupi tankeru. Na obchodu ale prodělal velké peníze, a tak ho mafie „uklidila“ do zmíněného hotelu, kde má za úkol jednou týdně ukládat mafiánům v místní bance miliony dolarů. Zpackaný obchod mu radikálně změnil život, kromě přestěhování do hotelu také opustil rodinu (manželku a své tři děti) a začal trpět insomnií.

 

Sorrentino ve svém filmu (je i autorem scénáře) pomalu líčí Di Girolamův jednotvárný život v hotelu. Di Girolamo (který občas funguje i jako vypravěč) je zobrazen jako melancholický pozorovatel života, člověk který hlavně (zdánlivě) nezúčastněně sleduje své okolí v oparu z cigaretového kouře (výborné je v tomto ohledu třeba využití zrcadel, které jen zesilují pocit jeho distance od světa) a poslouchá. Mezi jeho oblíbené činnosti totiž patří přikládání lékařského stetoskopu na dveře, aby slyšel, co si povídá starý manželský pár, kterému hotel dříve patřil (Sorrentino to ironicky komentuje tím, že ho lidé v hotelu oslovují doktore). Kromě vysedávání v hotelovém baru (když už se tam s někým baví, není zrovna příliš sdílný a o svém životě spíš mlží), kde pracuje sličná Sofia, se Di Girolamův život odbývá v neměnných rituálech: jídlo, sezení v baru, procházka, jídlo, bar, jídlo, probdělé a prokouřené noci etc. Mezi ty trochu netypické patří kromě cesty do banky také každotýdenní „drogové dopoledne“, kdy si píchá ve svém pokoji dávku heroinu. Ty jsou jeho jediným vyrušením z jeho šedé každodenní rutiny – v těchto momentech se mění i styl filmu, nastupuje dynamičtější střih, rytmičtější hudba, kratší záběry, což pomáhá divákovi napojit se na stavy, které Di Girolamo prožívá (nakonec jsou ale i tato „vyrušení“ součástí jeho stereotypně ulpívajícího života). Sorrentino tak hudbu stejně jako další stylové prostředky využívá velmi funkčně, a velkou měrou se tak podílejí i na zprostředkování významů. Stačí srovnat užití vážné, převážně smyčcové hudby v emotivně vypjatějších scénách či akčně sestříhané opakující se scény s dynamickou elektronickou hudbou třeba při jízdě do banky. Sorrentino také velmi promyšleně využívá vertikální či horizontální kamerové jízdy, asynchronní zvuk (hlavně při přechodech mezi jednotlivými záběry, kdy se nekryje to co slyšíme, s tím, co vidíme). Jednotlivé motivy se na sebe nabalují, a teprve zpětně pak můžeme docenit, jak formálně vynalézavý filmař Sorrentino je, to se týká i několika flashbacků, které nejenže zpětně dovysvětlují některé scény, ale i skvěle dokreslují charakter hlavní postavy. A netřeba dodávat, že Sorrentino to nedělá prvoplánově, ale chytře, mnohdy také ironicky, podobně i jeho humor není podbízivý, ale černý a poťouchlý.

 

Di Girolamova tvář má v průběhu celého filmu neměnný odtažitý výraz, který se změní jen jednou – v momentu, kdy vášnivý kuřák pozorovatel svérázným způsobem vyjeví své city krásné barmance Sofii. Poté se Di Girolamo pousměje, ale vzápětí jeho úsměv zmizí (s výborným hudebním přechodem), to když mu nezvaní hosté v jeho pokoji připomenou jeho dosavadní život poznamenaný kontakty s mafií. A právě tento kontrast onoho stavu po „probuzení“ (projevení citů) s přízemní a bezvýchodnou realitou, ho motivují k vnitřní vzpouře – k vyrovnání účtů s mafií, jejímž nedobrovolným otrokem se stal. Ale jak naznačuje název filmu Následky lásky, nebude to vyrovnávání vůbec jednoduché.
Třiačtyřicetiletý rodák z Neapole Paolo Sorrentino bezesporu patří k filmařům, jejichž tvorbu se vyplatí bedlivě sledovat. Jeho filmy jsou formálně velmi propracované, má vytříbený styl a v kontextu dnešní kinematografie zaujme i tím, jak velkou pozornost upírá k detailu, který není samoúčelný, ale ve struktuře vyprávění má vždy pevné místo.

 

Hodnocení: 95 %
Režie: Paolo Sorrentino
Scénář: Paolo Sorrentino
Kamera: Luca Bigazzi
Hudba: Pasquale Catalano
Hrají: Toni Servillo, Olivia Magnani, Adriano Giannini, Antonio Ballerio, Rolando Ravello
Itálie, 2004, 100 minut


Komentáře