Jak vybírat v kalendáři
SKRÝT KALENDÁŘ
ZOBRAZIT KALENDÁŘ

Pina - Kde končí slova, začíná tanec

/ Aleš Mečíř, 21.09.2011

Německý režisér Wim Wenders natočil ve 3D poctu německé tanečnici a choreografce Pině Bauschové, která zemřela v červnu 2009 v přípravné fázi projektu, na jehož podobě se měla spolu s Wendersem podílet. Přesto je film Pina s podtitulem Tančeme, tančeme, jinak jsme ztraceni unikátním snímkem, který připomíná, že správně „rozehrané“ lidské tělo je schopno vyjádřit nepřebernou škálu emocí.

 

Z filmu málem sešlo
O společném projektu prý staří přátelé Wenders a Bauschová, kteří se poprvé potkali v roce 1985 v Benátkách na retrospektivě choreografčiných prací, snili dlouhých dvacet let. Wenders byl od benátského setkání, kde viděl její představení Café Müller, choreografiemi Bauschové uchvácen. Ale stále nevěděl, jak jedinečné taneční kreace subtilní Němky, která výrazným způsobem ovlivnila podobu moderního tance poslední třetiny 20. století, uchopit tak, aby neztratily své kouzlo. Až technologie 3D se pro Wenderse stala spásným řešením. Informoval o tom Pinu, ale ta se kvůli své předčasné smrti nedožila ani prvních 3D záběrů svého souboru Tanztheater Wuppertal. Wenders okamžitě celý projekt zastavil, ale pak se i po naléhání souboru rozhodl v projektu – i když jinak – pokračovat bez Bauschové.


Tančí i exteriéry
Wenders ale nebyl prvním slavným režisérem, který objevil Pinu Bauschovou pro filmovou kameru. Poprvé si ji všiml už v roce 1983 Federico Fellini a obsadil ji do svého filmu A loď pluje, v roce 2002 pak její slavnou choreografii Café Müller i s osobní taneční účastí Bauschové využil citlivě v úvodu svého filmu Mluv s ní španělský režisér Pedro Almodóvar. Ale ve Wendersově filmu měla hrát ústřední roli, respektive její choreografie. Původní Wendersův záměr byl snímat jednotlivá představení a prokládat je záběry ze zkoušek. Místo toho se jednotlivé choreografie, které byly snímány jak v interiérech, tak exteriérech přímo ve Wuppertalu či jinde, prolínají s několika staršími záběry a komentáři Bauschové či s osobními výpověďmi jednotlivých členů souboru. Ti jsou mlčící snímáni ve statických kompozicích 3D kamerou, jež odhaluje jemnou mimiku tváří, za doprovodu jejich vzpomínek na Bauschovou (nahraných mimo obraz). Je z nich cítit ohromné citové pouto, které si Bauschová s jednotlivými tanečníky za léta společné práce vytvořila – tanečníci v sobě mají kus Bauschové, stejně jako ona žila jejich tancem. Ač ve filmu není až na archivní materiál osobně přítomna, její stopa prosvítá téměř z každého záběru. Wenders ve svém filmu představil její známé choreografie jako již zmíněné Café Müller, ale i Svěcení jara, Vollmond či Kontakthof a spoustu dalších sólových výstupů jednotlivých členů souboru. Režisér točil v divadlech i exteriérech (působivý je starý povrchový důl) a při natáčení venku využil (po vzoru Bauschové) také wuppertálskou nadzemní dráhu, zavěšenou na mohutné konstrukci, která přízračně proplouvá vzduchem... jako kdyby tančila. Také novostavba školy, v níž je snímána jedna z nejintimnějších choreografií s padající, ale mužem stále znovu podpíranou tanečnicí, je víc než jen působivou kulisou. Architektura (vlastně každé vybrané místo) se stává ve Wendersově filmu další postavou, která sugestivně doplňuje pohyby tanečníků. A není náhodou, že architektkou zmíněné novostavby s asymetricky umístěnými čtvercovými okny je Japonka Kazuyo Sejima, o jejíž jiné budově Wenders už dříve natočil asi desetiminutový 3D film...

 

Nalézt sebe sama – pohybem
Choreografické dílo Piny Bauschové balancující na tenké hranici divadla a tance, pro něž se vžilo označení taneční divadlo, je mimo jiné jedinečné i v tom, že mimo úzký okruh odborníků a nadšenců dokáže oslovit téměř kohokoli. Její emocionální obrazy jsou plné živlů – ve filmu Pina zaujmou hlavně voda a hlína – a jsou emotivně působivé, až naléhavé, protože se v nich mluví univerzálním jazykem těla, jež dokáže vyjádřit vzpomínky a zcela základní emoce a stavy jako podvědomou touhu, lásku, hněv, vášeň či věčné pnutí mezi mužem a ženou... Ale nechybí jim ani jemný smysl pro humor. Čiší z nich absolutní odevzdanost Bauschové své práci, ale i její jedinečná schopnost nadchnout pro svou představu ostatní. Nebo ještě jinak (a co také prosvítá z komentářů jednotlivých tanečníků): Bauschová svým tanečníkům nechává volnost nalézt sebe samé, jejich jedinečný způsob vyjádření pohybem. A to přece není vůbec málo. A Wenders také právě o tom natočil svůj film, v němž i jinak poněkud těžkopádná 3D technologie působí – díky citlivým kompozicím a výborné hudbě – lehce, ale hlavně funkčně. Závěrem se ještě sluší poznamenat, že Wendersova Pina není informativním dokumentem, který by osvětloval místo wuppertálského zázraku tanečního divadla Piny Bauschové v širším kontextu moderní taneční či divadelní scény. Je především zaujatou poctou, jež ale o nálehavosti a důležitosti práce slavné choreografky vydává působivé svědectví.


Komentáře