Jak vybírat v kalendáři
SKRÝT KALENDÁŘ
ZOBRAZIT KALENDÁŘ

Win Win aneb Recept na americký nezávislý film

/ Aleš Mečíř, 07.09.2011

Herec Thomas McCarthy, který je podepsán jako režisér pod dvěma výraznými nízkorozpočtovými snímky Přednosta a Nezvaný host, natočil svůj třetí celovečerní film Win Win s Paulem Giamattim v hlavní roli smolařského advokáta z New Jersey, který si toho na sebe vezme až moc.

 

V případě novinky však McCarthy nabízí oproti dvěma předchozím snímkům trochu sterilní podívanou, která sází na prověřené postupy amerických indie filmů. Vzniklo tak nenáročné dílko bez výraznějších ambicí.


Indie film jako pohodlná šablona
Kdyby neexistoval fenomén americký nezávislý film (kteréžto označení ještě před deseti lety skutečně něco znamenalo), byl by McCarthyho Win Win sympatický komorní film, který nabízí alternativu ke komerční hollywoodské produkci. Ale on ten fenomén bohužel existuje už hezkou řádku let (a postupně se díky filmům jako je právě Win Win jako pojem vyprazdňuje), a tak celkový dojem z McCarthyho dílka trochu vadne. Win Win je s nadsázkou „závislý" nezávislý americký film – závislý je právě na námětových klišé a způsobu vyprávění, které už fungují jen jako mechanické mustry, podle nichž se plodí filmy podobné jak vejce vejci. Navíc z McCarthyho ne příliš obsáhlé režijní kariéry je tato „hořká komedie" rozhodně divácky nejpřijatelnější. Jestliže totiž je (nebo spíš bylo) pro americké nezávislé filmaře něco podstatného, pak především netradiční zpracování, nový úhel pohledu, výrazný styl nebo alespoň originální příběh. Bohužel ani jedno tato komedie „o radostech a starostech obyčejných smrtelníků", s kterými je tak snadné se ztotožnit, nenabízí. Celkový dojem je tudíž rozpačitý.


Bez herců by toho moc nezbylo
Film je natočen naprosto rutinně (a tak nějak uspěchaně, jako by tvůrci pozapomněli, že vyprávět se dá i obrazem), postavy (vyjma dvou hlavních) jsou nepříliš propracované figurky. A příběh – s prominutím – jen variuje omletá klišé. Jediné, co filmu nelze upřít, je nakonec celkem vydařený výběr dvou hlavních představitelů – kromě v indie filmech „prověřeného" Paula Giamattiho (sympatického břídila a ne příliš úspěšného lokálního právníka) je to především osmnáctiletý herecký debutant Alex Shaffer, který ve filmu hraje vzdorovitého a málomluvného Kylea.

 

Tradiční „hořkosladké" schéma
Frustrovaný Flaherty, jemuž se trochu zadrhne jeho právnická kariéra, pomůže rodinnému rozpočtu ne zcela korektním způsobem. Vezme si totiž do opatrovnictví jistého důchodce Lea Poplara (Burt Young), kterého rozkládá postupující demence, ale místo toho, aby se o něj staral, šoupne nebohého staříka do domova důchodců. Poplar je shodou okolností dědečkem Kylea, který se ho rozhodne navštívit, a tak se ocitne ve Flahertyho rodině, protože Kyleho matka se zrovna léčí z drogové závislosti. Kyle, který kdysi býval zápasnickým šampionem, pak pomůže zdecimovanému oddílu, který trénuje Flaherty. Ale aby toho pozitivního nebylo najednou moc, věci se zcela předvídatelně zkomplikují, a Kyle tak přijde na to, že jeho dědeček by v domově důchodců být neměl...


Sázka na jistotu
McCarthy divákům servíruje přesně to, co od „hořkosladkého indie filmu" očekávají – příběh o obyčejných lidech, kteří řeší své každodenní problémy a tu a tam se dostanou na scestí, což je ovšem lidské, každý to někdy zažil, že? Na filmových festivalech takové snímky dokáží spojit i jinak nesourodé publikum, které se nad ním kolektivně dojme (což ovšem také o něčem svědčí). Pro pořádek jen dodejme, že Win Win není úplně nepodařený film, jen nemá žádné ambice a sází na stokrát prověřené, což někomu vadit nemusí. Je ale především důkazem toho, že ani indie film nemusí být zárukou originality, ale spíš sázkou na jistotu.


Komentáře