Jak vybírat v kalendáři
SKRÝT KALENDÁŘ
ZOBRAZIT KALENDÁŘ

Karolína Kocincová: na okolí praktikuji cukrovou terapii

/ Edita Zeit, 21.01.2014

S Karolínou jsem se seznámila minulé léto při natáčení CHEF TIME. Od té doby jsme toho spolu probraly spousty, od cukrařiny, přes jídlo všeobecně, až po mezilidské vztahy. O své cukrářské kariéře s úsměvem mluví jako o americkém snu. V šestnácti letech se z Moravy přestěhovala do Prahy a v začátcích to pro ni mezi pražskými spolužáky nebylo snadné. Dnes vede cukrárnu luxusního hotelu Kempinski, kde si podle svých slov žije jako na zámku. Svůj tým se snaží pozitivně motivovat a hostům dopřává cukrovou terapii. A co byste o ní ještě měli vědět? Chodí běhat a nejradši prý běhá v dešti. Má stále dobrou náladu a můžu vás ujistit, že pokud na ní někdy narazíte v Kempinski, je velká pravděpodobnost, že ji přenese i na vás. Její dezert můžete ochutnat již tento týden v rámci festivalu CHEF TIME FEST.

 

Co tě na cukrařině baví nejvíc?
Asi úplně všechno. Původně mě nebavily minidezerty, ale teď se k nim nacházím cestu. Když ráno přijdu do práce, tak mě to baví, ať už dělám koláče nebo dorty. Na výsledcích je znát, když do toho dáváte lásku. Pokud mám třeba někdy špatný den, zlobím se i na dorty.

 

Někde jsem četla rozhovor, že jsi do Prahy přišla z Moravy s igelitkou, co je na tom pravdy?
No, to je takový můj americký sen, ale je to vlastně pravda. Já jsem horníkova dcera z Moravy, v patnácti jsem neměla představu, co bych chtěla dělat, a táta rozhodl, že půjdu na cukrářku. Moje sestra je cukrářka, takže měl takový sen o rodinné cukrárně. Nakonec mě teda vzali, dělala jsem tu školu, ale nebyla jsem z toho moc nadšená. Popravdě jsem chtěla v prváku skončit a jít na něco jiného, třeba na hotelovku.

 

Kde se to zlomilo?
Moje sestra mě tehdy vzala na jeden cukrářský kurz, kde se modelovalo a bylo to něco jiného, takže mě to celkem bavilo. Paní, která ho vedla, říkala, že mám talent a že by byla velká škoda, kdybych s tím skončila. Takže jsem v šestnácti sbalila uzlík a šla do Prahy. Byl to velký adrenalin. Byla jsem tady sama, navíc naplavenina, Pražáci se se mnou nebavili, neradili jsme si při písemkách. Pak to bylo ještě horší, protože jsem začala jezdit na soutěže a to se Pražákům nelíbilo vůbec. Navíc, když člověk jezdí na soutěže, tak není moc ve škole a učitelé nad tím přivírají oči. No, neměli mě tam moc rádi. Ale zvládla jsem to a dokonce napoprvé.

 

Jezdíš hodně i na týmové soutěže. Jak se vlastně členové týmu vybírají?
Vždycky jsem na to měla štěstí. Jela jsem kdysi na soutěž a dostala jsem první zlatou medaili, myslím, že to tehdy bylo v Pardubicích. Sešly se okolnosti a nabídli mi místo v juniorském týmu. Většinou to funguje tak, že se to roznese, o tom člověku se mluví a pak dostane nabídku. Začala jsem se tomu trochu víc věnovat, a dalo by se říct, že jsem se v tom našla.

 

S jakými výtvory na soutěže jezdíš?
Jsem tak trochu speciální případ, na soutěže jsem nikdy nejezdila s dezerty ale spíše se sochami z cukru. Takže jsem tak trochu sklář, ale do restaurace se to použít nedá, člověk má pětimetrovou sochu ale nic z toho. Hodně mě zajímala ta umělecká stránka, teď se to trochu obrátilo a vzdělávám se v dezertech a minidezertech.

 

Ve svých šestadvaceti letech vedeš cukrářský tým hotelu Kempinski. Jak to hodnotíš?
Myslím, že zvládnu pracovat se všemi lidmi, kteří se dostanou k nám na cukrárnu. Taky jsem se učila a dělala jsem chyby, tak mám pochopení.  Snažím se pracovat s každým, koho  cukrařina zajímá. Občas se stane, že se sem dostane někdo, koho to nebaví a oznámí mi, že to nikdy dělat nebude. To je samozřejmě trochu demotivující. Mám ráda psychologii a snažím se ji na okolí aplikovat. Samozřejmě musím být důrazná, ale když se něco nepovede, snažím se vysvětlit, co se stalo špatně, aby se to neopakovalo. Je zbytečné na někoho křičet, protože pak už to ten konkrétní člověk nebude chtít dělat a nebude do práce chodit rád. Cukr na myšlení působí pozitivně, takže u nás máme přátelské vztahy a lidé se tu moc nestřídají.

 

Jak zvládáš každodenní stres?
Není to o tom chodit do práce a mít každý den stres, je to spíše o tom, být ve stresu, ale najít si tam něco pozitivního. Já jsem tady šťastná, mám se tu jako na zámku.

 

Existuje mezi cukráři nějaká rivalita? Zajdete spolu třeba na pivo?
Já jsem byla vždycky tak trochu outsider, ale začínám si k těm ostatním nacházet cestu. Cukrářů je celkem málo, takže to není jednoduché. Můj vzor je Lukáš Skála (cukrář hotelu Intercontinental), ale nikdy jsme se nepotkali u piva, že bychom si povídali o cukrařině. Doufám, že se to změní a třeba se někdy sejdeme. Je to jeden z mála lidí u nás, od kterého akceptuji kritiku, protože hodně jezdí do zahraničí a má otevřené oči. Když mi nedávno kritizoval dezert na soutěži, dávalo to smysl a bylo to oprávněné. Nejdříve mi řekl, kde vidí problém a pak navrhl řešení, což se mi líbilo.
Nikdy mi nepřišel email, že by byl sraz cukrářů, jako mají třeba kuchaři, kteří spolu chodí na pivo. Nebo mě třeba nezvou, to je taky možné (smích). V zásadě jeto tak, že někteří lidé chtějí s ostatními pracovat a jiní ne, mají tajné triky a bojí se, že by od nich někdo něco okopíroval. My tady třeba máme asi tři roky stroj na cukrovou vatu a teď zjišťuji, že si ho pořídili i jinde. Když tu něco zavedu, tak se s tím netajím a posouvám se dál. Držet něco v tajnosti není řešení.

 

Když vymýšlíš nový dezert, kde hledáš inspiraci?
Asi všude, kde se dá. Když má člověk takhle kreativní zaměstnání, musí mít oči otevřené pořád. Až už jde o kombinaci barev, tvary a podobně. Jinak samozřejmě z časopisů ze zahraničí, vždycky si z toho vezmu nějaký prvek, který se mi líbí, a udělám ho jinak. Dám tam jinou náplň, vyberu jinou kombinaci chutí. Taky je fajn mít kolem sebe kamarády, se kterými se o tom můžu bavit, ať zabrouzdáme v hovoru kamkoliv, vždycky skončíme u jídla.


Zajdeš se občas podívat ke kolegům/konkurenci?
Většina z nás jsou workoholici, ale musíme si najít čas zajít do jiné restaurace a podívat se jak to dělají jinde. Já se snažím chodit nenápadně na špionáže. Baví mě menší cukrárny, které to dělají dobře, pracují sami a fungují soběstačně. Pokud to dělají dobře, tak tam lidé chodí a jde to. Ráda zajdu na domácí dort. Samozřejmě v přestrojení, když nemám čepici, rukavice a brýle, tak nikam nejdu (smích).

 

Co se ti líbí na projektu CHEF TIME FEST?
Jsem ráda, že mám možnost setkat se s ostatními v jedné kuchyni a navíc budeme sedět u stolů s hosty, což je výborný nápad.

 

 

 

 


 

www.cheftimefest.cz
www.facebook.com/cheftimefestival


Komentáře