Jak vybírat v kalendáři
SKRÝT KALENDÁŘ
ZOBRAZIT KALENDÁŘ

Betonová zahrada, šokující hra o temnotách dospívání

/ Houser.cz, 27.01.2016

Ve Švandově divadle vyrostla Betonová zahrada, šokující hra o temnotách dospívání

Spisovatelka Petra Hůlová vytvořila pro Švandovo divadlo osobitou jevištní adaptaci slavné britské novely Betonová zahrada. Knižní bestseller Iana McEwana znají čtenáři po celém světě a v roce 1993 podle něj vznikl i stejnojmenný film. U Švandů se teď Betonová zahrada dočká vůbec prvního jevištního zpracování mimo Velkou Británii. Premiéroví diváci ji zde uvidí 30. ledna 2016 ve Velkém sále v režii Doda Gombára.

Uvedení Betonové zahrady v podobě divadelní hry je každopádně výjimečnou událostí: McEwan totiž dává svolení k adaptacím svých děl jen zřídka. Nejen na českých jevištích se tak Betonová zahrada objeví poprvé – půjde zároveň o první divadelní ztvárnění mimo britské souostroví. Navíc v podání uznávané spisovatelky Petry Hůlové. Ta dostala od režiséra hry Doda Gombára - uměleckého šéfa Švandova divadla a zároveň spoluautora inscenační úpravy – při přepisování McEwanovy novely volnou ruku. „Příběhy všech sourozenců učinila stejně významné a důmyslným způsobem ve hře ponechala přítomné také jejich rodiče,“ říká o přístupu Petry Hůlové dramaturgyně Martina Kinská.

Děti, dům a jejich tajemství  

Hororový příběh Betonové zahrady vypráví o křehkosti a temných stránkách dospívání čtyř sourozenců žijících s rodiči v domě na předměstí. Vše začíná smrtí panovačného otce a pokračuje nemocí matky, která přestává vycházet ze svého pokoje. Děti ponechané svému osudu se ale domluví a začnou předstírat, že se nic nezměnilo a rodinný život plyne stejně jako dřív. Přichází však horké léto a v domě začne být k nedýchání. Ze sklepa se začne linout podivně nasládlý pach a s ním i tajemství, které nesmí vyjít na světlo…

Jako rodiče se představí Bohdana Pavlíková a Tomáš Pavelka. Pubertálního Jacka hraje Marek Pospíchal, v roli jeho starší sestry Julie uvidíme Zuzanu Onufrákovou, mladší sestru Sue hraje Andrea Buršová. Nejmladšího Toma ztvární Tomáš Červinek. Objeví se také Jacob Erftermeijer v úloze Juliina přítele Dereka a hereckou sestavu doplní hostující Jiří Weiner v roli Tomova kamaráda.

Fascinující látka poskytla režiséru Dodu Gombárovi při přípravě inscenace dostatek podnětů a inspirace: „Betonová zahrada má pro mě jistou neodolatelnou mámivost, temnou podmanivost, tajemství. Jakoby se celé to kruté a extrémní dění odehrávalo v mlze. V rozostřeném vnímání, které míchá minulé s přítomným a živé s mrtvým…“  Podle režiséra vypráví Betonová zahrada zároveň o neschopnosti odpoutat se od světa, který nás formoval, a od strachu přijmout stav věcí v jejich nahotě. „V monumentální nehybnosti bytí čtyř sourozenců, kteří ztratili jistoty i řád, tepe naléhavý rytmus ticha i slov. Hříchy, touhy, vášně dospívání, bláznovství, osamění, bolesti duše, vzpomínky, květy i plíseň… všechno jedno jest,“ dodává Gombár. 

Ten k výtvarné spolupráci přizval Evu Jiřikovskou, která na scéně Švandova divadla vytvořila surrealistický prostor opuštěného domu, ale také prostor jakéhosi opuštěného dětství - něčeho, co bylo dávno a co už nelze oživit, ani po dobrém, ani po zlém. Prostor, v němž se možná až příliš často ozývají vzpomínky… Hudbu k inscenaci složil častý Gombárův spolupracovník David Rotter.

Román, co za něco stojí

O novele Betonová zahrada lze bez nadsázky říct, že patří mezi kultovní díla moderní literatury. Čtenáře šokovala a přitahovala už v době svého vzniku v roce 1978, od té doby však neztratila nic ze své zvláštní naléhavosti. V roce 1993 knihu ještě více proslavil režisér Andrew Birkin, který podle ní natočil celosvětově úspěšný film s charismatickou Charlotte Gainsbourg v roli Julie. 

V Československu vyšla Betonová zahrada nejdřív v časopise Světová literatura v roce 1988. Podle překladatelky Marie Válkové totiž nesměla vyjít knižně a jednu chvíli bylo ohroženo i toto vydání – dílo otevřeně popisující mimo jiné rodinný rozvrat, utajený pohřeb a sexuální tabu se zdálo až příliš nekonformní, znepokojující a rozvratné. "Betonová zahrada je textem plným témat, která považuji za zásadní i pro svou vlastní tvorbu,“ říká o románu autorka divadelní adaptace Petra Hůlová a dodává: „Říká se, že společenské normy jsou od toho, aby se překračovaly. Betonová zahrada je o tom, když se to vezme opravdu z gruntu. Taky je to román o samotě a o lásce. Jako všechny romány, co za něco stojí…“


Z ROZHOVORU s Ianem McEwanem pro Guardian 26. 1. 2014 (překlad Lucie Kolouchová)

V roce 1977 byl spisovatel Ian McEwan v americké Iowě, kde vedl kurz tvůrčího psaní.  Zavolala mu jistá americká nakladatelka, že je fanynkou jeho povídek a že slyšela, že právě dopsal svůj první román a zda by jí ho nemohl poslat. „Řekl jsem, že ne. Ani nevím proč. A ona na to, co byste řekl na to, že jsem sedla do letadla, zúčastnila se jednoho workshopu a čirou náhodou našla váš román ležet na stole v učebně? Aha, já na to. No dobře. Pak chtěla vědět, jak se to bude jmenovat. Neměl jsem ani ponětí. A ona na to: Tak proč to nenazvete Betonová zahrada? A já prostě souhlasil. S vymýšlením titulů jsem měl vždycky problém.
….
Kniha vznikla na konci sedmdesátých let. Všem nám přišlo, že jsme se ocitli na hraně, všechno se hroutilo. Londýn byl špinavý, nic nefungovalo. Telefony nešly, metro, to byla prostě noční můra – ale nikdo si nestěžoval. Všechno mělo nádech blížící se apokalypsy.
….
Neřekl bych, že je Betonová zahrada temná. To slovo je mi cizí. Řekl bych, že je zábavná – koho by nebavilo mít takové tajemství, jako je máma zalitá ve sklepě v betonu. No dobře, možná to připadá zábavné jen mně.
….
Dětem přijde, že dětství neexistuje v čase. Je vždycky v přítomnosti. Jistě, děti mají vzpomínky. Jistě, čas se v jejich vnímání pohybuje a nakonec vždycky přijdou Vánoce. Ale nevnímají ho. Vnímají jen dnešek, a když říkají „až vyrostu“, vždycky je v té větě cítit nevíra – jak je možné, že jednou budou někým jiným, než kým jsou nyní?

 


BETONOVÁ ZAHRADA
Ian McEwan

INSCENAČNÍ TÝM
PŘEKLAD KNIHY: Marie Brabencová - Válková
DIVADELNÍ ADAPTACE: Petra Hůlová
REŽIE A INSCENAČNÍ ÚPRAVA: Dodo Gombár
DRAMATURGIE: Martina Kinská
SCÉNA A KOSTÝMY: Eva Jiřikovská
HUDBA: David Rotter
PRODUKCE: Jitka Dvořáková, Václav Hodonický
ASISTENT REŽIE: Tereza Říhová
INSPICE: Petra Štanclová

OSOBY A OBSAZENÍ
JACK: Marek Pospíchal
JULIE: Zuzana Onufráková
SUE: Andrea Buršová
TOM: Tomáš Červinek
MATKA: Bohdana Pavlíková
OTEC: Tomáš Pavelka
DEREK: Jacob Erftemeijer
KAMARÁD: Jiří Weiner
HUDEBNÍK: Šimon Marek / Vojtěch Urban

Premiéra 30. ledna 2016 ve Velkém sále Švandova divadla.

KDO JE KDO

režisér a spoluautor inscenační úpravy Dodo Gombár

narodil se 3. června 1973 a pochází ze Smolenic, malebné obce na úpatí Malých Karpat v trnavském okresu. V Trnavě vystudoval gymnázium a na činoherní fakultě VŠMU v Bratislavě si pak vybral obor divadelní režie. Během studia pobýval v rámci roční stáže na Circle in The Square, Theater School on Broadway v New Yorku. Po absolutoriu na VŠMU (1998) se na dvě sezony stal kmenovým režisérem a uměleckým šéfem Komorného divadla v Martině. V letech 2006-2009 byl uměleckých šéfem a kmenovým režisérem v Městském divadle Zlín. Ve Švandově divadle je uměleckým šéfem a kmenovým režisérem od září 2010. Svou první sezonu tu otvíral Dorstovým Merlinem. Pro ŠD dále zrežíroval např. Crash u potoka, moderní přepis románu Karoliny Světlé, brutální outsiderskou grotesku Eskalátor spjatou s nedalekou stanicí metra Anděl nebo současný text Vladimirova děvka s Michalem Dlouhým v hlavní roli. Ve Švandově divadle režíroval také cyklus zhudebněných balad Český kalendář, na němž spolupracoval s Michalem Horáčkem, a Zemi Lhostejnost, hru inspirovanou porevolučními esejemi a texty Karla Kryla. Mezi jeho další projekty patří nevšední inscenace Kafkovy Proměny odehrávající se místo na jevišti v hledišti, studiová hra Hřebíčková s Onufrákovou lehce meditují aneb Děvky od Arbesa a muzikál Popeláři s hudbou Romana Holého. Úspěšně se hraje také drama Žítkovské bohyně podle románu Kateřiny Tučkové, které Gombár nastudoval v Městském divadle Zlín.
Dodo Gombár je také respektovaným autorem. V roce 2011 dokončil film Smíchov pláče, Brooklyn spí (scénář, režie), dvakrát slavil úspěch jako dramatik v soutěži Ceny Alfréda Radoka s texty Hugo Karas a Třetí věk, do finále Cen Alfréda Radoka se dostala i jeho hra Dům bez Boha. Jeho text Peniaze zvítězil v roce 2015 v anonymní soutěži o nejlepší původní divadelní hru, kterou vyhlásila agentura Aura-Pont. Mezinárodně úspěšná je také jeho hra Mezi nebem a ženou.


autor předlohy Ian McEwan

narozený 21. 6. 1948, patří k nejznámějším britským, ale i světovým prozaikům současnosti. Díky otci, skotskému důstojníku z kadetky v Aldershotu, procestoval v dětství nedobrovolně půlku zeměkoule. Vzdělání získal na Suffolk University a hlavně v „pouličních dramatech“ příležitostných zaměstnáních, které ho naučily úspornému vyjadřování. Po absolvování kurzů tvůrčího psaní na University of East Anglia v Norwichi vstoupil do literatury povídkovými soubory První láska, poslední pomazání (1975, česky 2004) a Psychopolis a jiné povídky (1978, č. 1997), v nichž čtenáře i kritiku fascinoval chladným odstupem při zobrazení lidských selhání, komplexů a depresí. Za neméně přízračnou atmosféru próz Betonová zahrada (1978, česky poprvé časopisecky 1988, film Andrew Birkin z roku 1993), Cizinci ve městě (1981, česky 1996, film Paul Schrader) a Nevinný (1990, česky 1997, film John Schlesinger) si autor dokonce vysloužil přízvisko „básník perverze“, ze stejného důvodu je mu často přezdíváno i „Ian Macabre“.
Od románu Černí psi (1992, č. 1996) se však McEwan stále důkladněji zamýšlí nad hlubšími motivacemi a dosahem Zla ve světě. K jeho zjevení mnohdy stačí jen pověstný krůček špatným směrem, zato náprava může trvat léta, jak potvrdil v knihách Dítě v pravý čas (1987, č. 2002), Nezničitelná láska (1997, č. 2000) a především v působivém uměleckém vyznání Pokání (2001, č. 2003). Po skvěle přijatém románu Sobota (2005, č. 2006), novele Na Chesilské pláži (2007) a nejnovější próze Solar (2010) následovala kniha Mlsoun (2012). Na sklonku loňského roku u nás vyšla i autorova nejnovější kniha Myslete na děti! (2014). Románová rošáda Amsterodam (1998, č. 1999) vynesla autorovi Bookerovu cenu, na niž byla jeho díla nominována celkem šestkrát.
Ian McEwan je rovněž držitelem řady dalších britských literárních cen. V roce 2008 jej Timesy zařadily na seznam 50 nejvýznamnějších britských spisovatelů po roce 1945.

autorka divadelní adaptace Petra Hůlová

narozená 12. července 1979, je jednou z nejvýraznějších osobností české prózy po roce 2000; patří mezi nejoceňovanější a nejčtenější české autorky a autory nejen mladé generace. Velkou kritickou i čtenářskou pozornost vzbudil již její první román Paměť mojí babičce (2002). Kniha byla oceněna Cenou Magnesia Litera za debut; byla adaptována Irenou Hejdovou do podoby filmového scénáře, který získal ocenění v Cannes. Po dalších dílech Přes matný sklo (2004), Cirkus Le Mémoires (2005) následovala novela Umělohmotný třípokoj (2006; oceněno Cenou Jiřího Ortena). Ta byla pod názvem Česká pornografie o rok později převedena do divadelní podoby (adaptace a režie Viktorie Čermáková, premiéra v Divadelním studiu Továrna).  Stanice Tajga (2008; oceněno Cenou Josefa Škvoreckého), Strážci občanského dobra (2010), Čechy, země zaslíbená (2012). Poslední vydaný román Macocha (2014) vzbudil rozporuplné reakce: Klára Kubíčková o něm na iDNES hovoří jako o „grandiózním literárním zážitku“, Petr A. Bílek v Respektu jako o dosud nejzdařilejším románu, který kdy Hůlová napsala, a Josef Chuchma v Orientaci Lidových novin jako o pádu až na dno literární žumpy.
Petra Hůlová vyučovala několik let tvůrčího psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého a v rámci amerického programu World Learning vyučuje současnou českou literaturu. V roce 2013 kandidovala za zelené ve sněmovních volbách, o rok později byla na jejich kandidátce do Evropského parlamentu. Naposledy rozvířila intelektuální hladiny svými názory na problematiku kolem uprchlíků.


Komentáře