Jak vybírat v kalendáři
SKRÝT KALENDÁŘ
ZOBRAZIT KALENDÁŘ

Jiří Schelinger: Vizuálně to byl Jagger, naturelem Morisson…

/ Houser.cz, 11.03.2011

A ač titulek patří Schelingerovu kapelníkovi, Františku Ringo Čechovi, zajímalo nás, jak vzpomíná na svého bratra Milan Schelinger…


Je to už třicet let, co nás opustil zpěvák a skladatel Jiří Schelinger. Zatímco mnozí by za tu dobu upadli v zapomnění, Jiří Schelinger tu pořád je. Jeho písničky jsou stále stejně oblíbené, kolegové na něj vzpomínají s úctou. Letos by mu bylo šedesát. Ne náhodou proto právě vychází trojalbum se Schelingerovými největšími hity a nejkvalitnějšími písněmi. K dvojitému jubileu Jiřího Schelingera Supraphon vychází bilanční trojalbum, které se představí na vzpomínkovém koncertě v Retro Music Hall 7. března, kde bude hrát i zpěvákův bratr Milan Schelinger…


Proč, podle vás, jsou písničky Jiřího Schelingera dodnes tak populární?
V době, kdy Jirka „dělal kariéru“, neměl konkurenci. Pravda, byly tady kapely jako Olympic nebo Katapult, ale v nich působily jiné typy zpěváků. Byl osobitý jak svým hlasem, tak svým zjevem. Vládnoucí garnitura za normalizace vlastně potřebovala nové zpěváky; někteří už tehdy nemohli, takže potřebovala novou krev. Potřeba jakéhosi oživení byla pro Jirku do určité míry štěstím. Z jiného pohledu se ovšem narodil do špatné doby: kdyby se se svým talentem narodil třeba v Británii, prorazil by za úplně jiných okolností. Jeho kariéra se ovšem vyvíjela tady a byla, jaká byla.


Jak Jiří přistupoval ke své práci?
Dělal všechno ohromně poctivě. A muziku miloval. Naší mamince říkal, že by ji dělal i zadarmo. Lidi poznají, když člověk přistupuje k práci tímhle způsobem; že to není kalkul někoho, kdo si muziku vyvolí jako relativně snadné povolání. Ono to snadné povolání není, zvlášť tenkrát, když jste za čtyři stovky musel zvládnout tři sta koncertů ročně. To je peklo. Bufety, hotely a tak dál…


Ta popularita je možná dána i šíří jeho repertoáru, každému nabídl „to jeho“.
To je pravda, Jirka si jako zpěvák uměl poradit s každým žánrem. Zpíval country, hard rock, pop… Kdyby měl školený hlas, možná by si na vedlejšák troufnul i na operu.


A taky měl štěstí na autory!
Určitě. U jeho začátků stáli takoví lidé, jako Zdeněk Svěrák, Karel Šíp a Jaroslav Uhlíř. Šíp a Uhlíř taky byli tenkrát začínající muzikanti, ale chtěli svoji profesi dělat na úrovni. Chtěli psát dobré texty a dobrou muziku, skládat písničky. A povedlo se jim to, protože si za tím šli a uměli to. Takže na autory měl Jirka skutečně štěstí. A potom, když už má člověk úspěch, o autory nouze není. Ti už vidí… Tak například Karel Svoboda pro něj napsal řadu věcí, třeba do filmu.


Dodnes nejpopulárnější písní Jiřího Schelingera je Holubí dům. Nemáte vůči ní za ta léta už tak trochu averzi?
Nemám, vždyť je kouzelná. Na našich koncertech ji hrajeme, jezdíme s kapelou a hrajeme i Jiřího repertoár. Já jeho písničky zpívám, protože mám podobně zabarvený hlas. Zpívám je s velkou úctou a rád. Je mi ovšem líto, že rádia hrají jenom pár Jiřího písniček a další skvosty úplně opomíjejí. To je ale asi osud každé kapely nebo zpěváka.


Mění se v průběhu let nějak vaše vzpomínky na bratra?
Po třiceti letech, které letos uplynou od Jiřího smrti, už to mám v hlavě srovnané, přehodnocené. Celý Jirkův život mám v rukou, protože ho dobře znám. Do pěti let jsme spolu spali na gauči a do čtrnácti nebo patnácti let jsme byli pořád spolu. Jeho první půlku života tak znám velmi dobře. I tu druhou jsem sledoval, všechno, co se kolem něj dělo. A na konci jeho života jsme se sešli v kapele, odehrál jsem s Jirkou posledních sto koncertů. Do toho fotografie, na které se občas dívám. Jsem tedy s Jirkou neustále v jakémsi duchovním styku. A Jiří je pořád se mnou.


Proč jste s ním nehrál v kapele dřív?
Jirka začínal v baru a nikdy nebyl na vojně. Já jsem, bohužel, ztratil vojnou dva roky. Když jsem se vrátil, chtěl jsem taky hrát – a taky jsem šel do baru, osm let jsem tam strávil. Byl jsem v zahraničí, v Norsku, Rakousku, byla to atraktivní angažmá. Do bigbítu se mi nechtělo; když jsem viděl, jaké to je, jak za minimální peníze padá únavou… Po letech jsem se ale nabažil ciziny. A chtěl jsem k bráchovi. Oba jsme k sobě chtěli. Okolnosti to umožnily…


Jaké okolnosti?
Z kapely odešel František Ringo Čech. Dokud tam byl, nastoupit bych stejně nemohl, už třeba z ekonomických důvodů. Ale Franta si tenkrát zakládal divadlo a taky cítil, že jeho způsob konferování se k hardrockové muzice příliš nehodí. Po něm se tedy v kapele uvolnilo místo pro mě.


Jak hodnotíte nové výběrové trojcédéčko Jiřího Schelingera Čas 51:71:81?
Výběr se mi líbí. První deska je chronologická, srovnaná od Jirkových začátků, druhá představuje Jirku jako autora, třetí je, řekl bych, bonusová, je na ní i několik mých kousků. Kontinuita tedy pokračuje prostřednictvím mojí osoby.


Máte spočítáno, kolik Jiří Schelinger nazpíval písní?
Přibližně. Počítejte se mnou: třicet singlů, to je šedesát písní. Tři řadová elpíčka, tedy šestatřicet, dohromady asi sto. K tomu vznikla spousta příležitostných písniček, třeba pro nějaký televizní pořad. A další pro Slovensko. Dohromady to tedy dává asi sto osmdesát písní. To je za deset let poměrně dost, ne?


Jak bude vypadat vzpomínkový večer 7. března v Retro Music Hall?
Bude se tam křtít zmíněné trojalbum a taky tam proběhne předání Jubilejní diamantové desky za prodej alb s Jirkovými písničkami. Aleš Brichta, Petr Kolář a Kamil Střihavka si každý „střihnou“ po jedné Jiřího písni. Co se křtu trojalba týče, o kmotrovství jednáme s Jaroslavem Uhlířem, Karlem Šípem, Ringem Čechem a Zdeňkem Svěrákem. Tahle kombinace kmotrů by se mi líbila. Někdo z nich určitě přijde.


Ale sláva začne ten den už odpoledne…
Ano, v patnáct hodin bude odhalena pamětní deska na domě v Čestmírově ulici 18, kde jsme bydleli. Bude na ní portrét Jiřího a našeho tatínka a nápis ve smyslu, že v tomto domě vyrůstal Jiří Schelinger a na kytaru ho vyučoval jeho otec Josef. Tatínek vychoval obrovskou spoustu kytaristů: namátkou Radek Tomášek, Jiří Korn, Ivan Košťál, Vladimír Mikulka. Přestože vyučoval klasickou kytaru, obloukem udělal něco i pro rockovou muziku – jeho prvňákem byl třeba i Radim Hladík! Táta učil prvňáčky, což je pro dítě velmi důležité období, kdy se může pro věc nadchnout nebo ho to celé může otrávit. Táta hledal talenty a vychovával nadšené muzikanty!


Komentáře