Jak vybírat v kalendáři
SKRÝT KALENDÁŘ
ZOBRAZIT KALENDÁŘ

Dům - Otec, dcera, vesnice

/ Iva Přivřelová, 02.11.2011

Poslední ze tří „našich“ filmů vybraných na festival v Berlíně se dostává do kin. Ostudu na prestižní filmové akci jistě neudělal.

 

České filmy (a slovenské už vůbec) se do světa tak často nedostanou, a proto každý titul, který do svého programu přijme jeden z velkých festivalů nebo si ho vyberou kritici z časopisu Variety do své sekce v Karlových Varech, si vyslouží pozornost. Druhému celovečernímu počinu režisérky a scenáristky Zuzany Liové se extra reklama navíc i může hodit. Intimní a prostý příběh o napjatých rodinných vztazích je jedním z těch malých dramat všedního života, které by jinak mohlo v nabídce zapadnout.

 

Slepé cesty lásky
Největší devízou podobných komorních portrétů bývá vykreslení prostředí do takové míry, aby působilo blízce a známě. V Domě se daří přiblížit prostředí chudé horské vesnice, kde zatvrzelý konzervativní patriarcha staví vedle svého domu dva další, každý pro jednu svou dceru. I když s tou starší nemluví už od té doby, co se proti jeho vůli vdala, a ta mladší, Eva, potají střádá peníze a hned po maturitě plánuje odjet do Anglie.

 

Zároveň film jako drama všedního života stejně jako ten všední život postrádá velký příběh. V prostřední části pak spíš zabíjí čas dalším prokreslováním vztahů mez hlavními aktéry, mezi něž ještě přibude učitel Jakub, slepá ulička na Evině cestě za svobodou. Eva, jako většina žen tady submisivní a závislá, svému otci lže, ale dlouho se nedokáže otevřeně vzbouřit. A do té doby se tak nic nemění. Závěrečné vyústění pak po takovém vývoji může působit trochu náhle, zvlášť když Miroslav Krobot v roli dominantního otce má většinu film nasazený stále podobný kamenný výraz, nejspíš i proto, že jeho postava neumí projevovat city a lásku žádným jemnějším způsobem než je stavba domu.

 

Slovensko v českém dabingu
Krobot spolu se svou filmovou manželkou Taťjanou Medveckou zastupuje Čechy, většina osazenstva, včetně fotogenické Judit Bárdos v roli Evy, pochází ze Slovenska. Tam se taky film odehrává, jak je viditelné z krajiny, měny a nápisů. Přesto do našich kin míří verze slyšitelně nadabovaná do češtiny. Což nejen narušuje autenticitu vyprávění, ale i jeho emotivnost, protože jako obvykle méně přirozená dikce dabérů vsunuje mezi hrdiny a diváky určitý odstup, u toho typu filmu obzvlášť nevhodný.

 

Sázka na realističnost, která nepřikrášluje, nedramatizuje, víc vysvětluje beze slov než ve velkých srdceryvných scénách a přitom nedusí bezútěšností a chmury, ale jinak většinou Zuzaně Liové vyšla.


Komentáře