Jak vybírat v kalendáři
SKRÝT KALENDÁŘ
ZOBRAZIT KALENDÁŘ

Kdo, když ne my - Komplex z RAF zůstává

/ Iva Přivřelová, 12.01.2012

Německý dokumentarista se pustil do milostného příběhu, kterým chtěl osvětlit, co vedlo některé mladé Němce v 70. letech k terorismu.

 

Andres Veiel točil dosud dokumenty. Pak mu ale připadalo, že film Baader-Meinhof-Komplex nevystihl zcela příběh vzniku Frakce Rudé armády, protože místo toho, aby odpověděl na otázku proč, zajímal se jen o to jak. Navíc kvůli ožehavosti tématu nemohl o další zásadní postavě RAF Gudrun Ensslin natočit dokument. Rozhodl se tedy vyprávět příběh její a jejího partnera Bernwarda Vespera pomocí herců. I přes snahu říct to jinak, nakonec ale ani on úplně neuspěl.


Jak změnit teroristu v hrdinu filmu?
Natočit film o mladých lidech, kteří se rozhodli proti nespravedlnosti kapitalistického systému bojovat i zabíjením jeho představitelů, není nic lehkého. Hlavní hrdinové jsou od začátku zatíženi vášněmi, které vzbuzuje jejich skutečný osud. Jak se dá přiblížit k duši ženy, na níž ani v její rodině nepanuje jasný názor, jestli byla teroristka nebo mučednice? Jak vykreslit jejího partnera, který své ideje o změně společnosti nechtěl ventilovat v násilí, jenže je ukryl jen do drogových fantazií? I v podání kvalitních německých herců aktéři tohoto příběhu zůstávají těžko pochopitelnými a těžko sympatickými figurami.

 

Veiel podnikl důkladnou přípravu, ostatně RAF se týkal už jeho dokument Black Box BRD. V hraném filmu se ovšem příliš zabývá komplikovanými zvraty bouřlivého a nekonvenčního milostného vztahu mezi Ensslin a Vesperem a později Ensslin a Baaderem, v podání charismatického Alexandera Fehlinga, interpretovaného jako démonického svůdce. Jeho idea vysvětlit politický radikalismus osobními komplexy zní smysluplně, jenže dostatečně tu nefunguje.

 

Milostné drama místo politického
Vesper, s nímž příběh začíná, pocházel z rodiny nacistického básníka, a měl by tedy zosobňovat obtížné vypořádávání se nové generace Němců s traumatem minulosti. Kvůli zaměření na intimní rovinu ale jeho příběh nepůsobí obecně generačně, jak by měl, nehledě na prokládání příběhu archivními materiály. Sledujeme spíš marné hledání smyslu světa jednoho slabocha a jedné fanatičky, doplněné politickými slogany.


K mozaice stále čerstvé německé historie je tak pořád ještě potřeba spousta dílů. Tento střep, záměrně a zručně natočený v chmurných barevných tónech, začíná už na začátku 60. let a ukazuje i mírové pokusy radikálů zatřást společností skrz slova v knihách. Veielovi se podařilo sáhnout aspoň o jednu délku hlouběji než opěvovanému Baader-Meinhof-Komplexu. Kdo, když ne my je přesto filmem podnětným hlavně z podstaty svého tématu. Jedno z těch děl, kde diskuse o něm bude nakonec zajímavější než jeho sledování.


Komentáře