Jak vybírat v kalendáři
SKRÝT KALENDÁŘ
ZOBRAZIT KALENDÁŘ

Muži, kteří nenávidí ženy - Profesionální adaptace bestselleru

/ Iva Přivřelová, 12.01.2012

Milénium trilogie Stiega Larssona se stala takovým bestsellerem, že si rovnou vysloužila dvě sady adaptací. Domácí švédskou a teď i hollywoodskou. V podání Davida Finchera ale dostává „americký remake“ nový význam.

 

Vlastně tu ani nejde o remake, když byl film oznámený už před premiérou švédského prvního dílu, ale o vlastní adaptaci, kterou z Larssonovy knihy, bohaté na specifické detaily vyextrahoval Steven Zaillian, držitel Oscara za Schindlerův seznam a spolutvůrce aktuálního Moneyballu. I proto tu aspekty detektivky o pátrání jednoho novináře a jedinečné hackerky po dívce zmizelé 40 let najednou dávají jasnější smysl než v zdlouhavé, neohrabané a televizně natočené švédské verzi.


Tři hodiny v rytmu Reznora a Rosse
Porovnáním mezi švédskou a americkou adaptací bych mohla strávit celou recenzi, ale dá se to zkrátit na konstatování, že švédský film nad Fincherovým vynikal v jediném, mrazivě duchařskou aurou fotografií záhadně nezvěstné Harriet. A taky tam nikdo nemluvil se  zvláštním pseudoskandinávským přízvukem.

 

Jinak se na druhé verzi projevuje zkušenost a kvalita amerických tvůrců. Ti namísto bulvární explicity preferují strohost a stručnost. Minimálně do odhalení Harrietina osudu všechno běží jako na drátku, jako v knize proslulé tím, kolik lidí se do ní začetlo a nedokázalo ji odložit. Tříhodinový film ubíhá v rytmu tvrdé a opět efektivní hudby Trenta Reznora a Atticuse Rosse, ač jako třetí převyprávění stejného příběhu pro část publika už nebude disponovat velkým napětím či tajemstvím

 

Fincher ve službách Larssona
Roli novináře Blomkvista Daniel Craig hraje se sympatickou nebondovskou slabostí a i díky jeho živosti ústřední vztah s Lisbeth funguje a jejich společné scény nejvíc baví. Rooney Mara svou nekonvenční punkerku víc podává jako zraněné dítě, dívku, která přežila posílená na těle, ne na duchu, u níž se dá lépe pochopit, odkud vychází její životní styl a názory na lidi obecně, muže obzvlášť.

 

Fincherovy fanoušky může jen zamrzet, že jeho film je tak věrný předloze a jejím omezením, že v něm nezbyl prostor na výraznější autorský vklad, než je titulková sekvence natočená jako hard core temná variace na bondovky. Fincher si na prozkoumávání narušených stinných koutů lidské povahy postavil uznávanou kariéru, ale tady se drží zpátky, s odstupem profesionála splňujícího zakázku. Pro hůře setřesitelnou mrazivou depresi ze společnosti odcizené násilím doporučuji i vizuálně zajímavější britsko-švédskou verzi Wallandera.


Komentáře