Jak vybírat v kalendáři
SKRÝT KALENDÁŘ
ZOBRAZIT KALENDÁŘ

Nickyho rodina

/ Iva Přivřelová, 07.03.2011

Slovenský režisér Matěj Mináč už potřetí natočil film o Nicolasu Wintonovi. Tentokrát dokument Nickyho rodina. Sir Nicolas Winton v předvečer druhé světové války zachránil skoro 700 převážně židovských dětí. A teď už o něm existuje skoro tolik filmů jako o Schindlerovi.


V zimě 1938 mladý Angličan místo na hory do Švýcarska odjel do Prahy a začal tam organizovat odvozy ohrožených dětí do náhradních rodin v Británii. Když začala válka, přidal se k RAF a vzpomínky na těch pár měsíců perné, hlavně byrokratické práce odsunul na půdu a už se k nim nevracel. Zato Matěj Mináč se k nim pořád vrací.


Třikrát a dost?
Nejdřív ho osud židovských rodin, které posadily své děti do Wintonova vlaku, inspiroval k hranému debutu Všichni moji blízcí. Pak Wintonův příběh, utajený veřejnosti až do roku 1988, převyprávěl v dokumentu Síla lidskosti, který před devíti lety vyhrál Emmy. Herci z Všichni moji blízcí (Jiří Bartoška, Josef Abrhám, Libuše Šafránková…) teď namluvili i nejnovější film s Nicolasem Wintonem.


Jakkoliv je záchrana tolika dětí čin hodný poct a připomínání a jeho převypravování má pořád svou sílu, Mináč už by si měl najít jiné téma zájmu. Nickyho rodina se historii nesnaží podat nově, i když k ní přidává, jak Wintonův příklad dodnes inspiruje mladé lidi k tomu, aby pomáhali druhým.


Agitka na dobročinnost
Celý dokument vypadá, že je určený pro školáky. Lineární vyprávění jednoduše zopakuje známá fakta pomocí vzpomínek zachráněných dětí i samotného Wintona. Ve stylu: před válkou jsme se měli hezky, pak přišel zlý Hitler, kvůli němu jsme ztratili rodinu, díky panu Wintonovi našli jinou a stali se z nás dobří lidé. Jak krásné, dojemné a inspirativní.


A takový by příběh Wintonových dětí byl (bez ironie), i kdyby Mináč neměl potřebu slova doprovázet tak očividnými ilustračními záběry nebo hudbou, která se každý okamžik snaží určit, co má divák cítit. Jeho dokument díky tomu, že přestříhává mezi současností, minulostí a hranými scénkami, nemá problém s přemírou mluvících hlav. Zato má problém s tím, aby jeho přetékající sentiment nevyplavil kinosál. V jádru Nickyho rodiny najdete příběh, který je silný stále, bez ohledu na to, kolikrát už jsme ho slyšeli. Škoda, že ho jeho tvůrce nenechal působit samotný, bez přidaného patosu a vnucujícího se apelu, které ho nakonec změní v jakýsi nábor pro charitativní činnost.


Komentáře