Jak vybírat v kalendáři
SKRÝT KALENDÁŘ
ZOBRAZIT KALENDÁŘ

Rumový deník: Ospalé probouzení zromantizovaného ideálu

/ Iva Přivřelová, 09.12.2011

Šest let po smrti svého kamaráda Huntera S. Thompsona pomohl Johnny Depp  na plátna jednomu z jeho prvních románů. O novináři, který se v Portoriku v roce 1960 propíjí ke svému svědomí.

 

Rumový deník napsal mladý Thompson už na začátku 60. let, poté co sám pracoval jako novinář v Portoriku. Vydání se román dočkal až o víc než tři desítky let později, kdy už byl jeho autor známý jako otec sarkastického neobjektivního Gonzo žurnalismu díky Pekelným andělům nebo Strachu a hnusu v Las Vegas. V adaptaci této knihy hrál Johnny Depp, který s Thompsonem zůstává spojený pořád, stačí si vzpomenout na animák Rango. V Deníku převzal hlavní roli i část produkce.


Nestárnoucí Depp a jeho grimasy
Thompson psal freneticky, tato adaptace zběsilost citelně postrádá. V nostalgickém oparu se v něm potácí dva nijak významní novináři, kteří mezi opileckými delirii sledují, jak panensky krásný ostrov a jeho chudé obyvatele vykořisťuje arogantní banda bohatých Američanů. Kupodivu, i přes objem vypitého alkoholu a čas strávený nečinností, hlavního hrdinu Paula nějak osud nakonec postaví na správnou stranu. Když je tak prozíravý, že už v roce 1960 nenávidí Nixona.

 

Depp film táhne svou popularitou a charismatem, i když se tu zbytečně pitvoří, takže nakonec větší dojem zanechá Michael Rispoli jako jeho parťák Sala. Na zdánlivě nestárnoucí hvězdu se dívá stejně příjemně jako na celý slunný barevný retro film. Hlubokou zoufalost a nevykořenitelnou bezmoc v něm zakrývá krása, opilecké vtipné historky a zromantizovaný ideál žurnalisty, bojujícího svými slovy. Takového, co by mohl dokázat získat i srdce krásky (dokonale dekorativní Amber Heard), která patří chlapovi zosobňujícímu vše, co Paul nemá a čím vlastně ani nechce být.

 

V klidu spokojeného alkoholika
Příběh napsal sám režisér vracející se k filmu skoro po dvaceti letech, prý i za pomoci alkoholu. Názvem neklame. Vypije se v něm hodně rumu a jeho kompozice je deníkově uvolněná. Tak moc, že se v ní ztrácí drama.  Velký souboj s korupcí vnitřní i vnější se totiž pořád na chvíli odkládá další a další scénkou, v níž Paul zkouší nový alkohol, pije vodu z akvárka nebo čelí vychlastanému bizarnímu spolubydlícímu, co má doma desky s Hitlerem.


Tady se hlavně utvrzuje legenda o časech a o lidech, nostalgická, srdečná a v podstatě konvenční. A to by si člověk myslel, že ve filmu podle Huntera S. Thompsona najde víc divočiny a šílenství a míň nepřesvědčivě idealistických frází o boji čestného ochlasty s kapitalistickými bastardy.


Komentáře