Jak vybírat v kalendáři
SKRÝT KALENDÁŘ
ZOBRAZIT KALENDÁŘ

Žena v černém - Hammerovský horor vstává z mrtvých

/ Iva Přivřelová, 08.03.2012

Daniel Radcliffe se zbavuje image Harry Pottera v děsivé duchařině natočené se starými triky, ale novým elánem.

 

Britské studio Hammer se díky své povedené sbírce béčkových hororových titulů především z 50. let stalo ve svém žánru pojmem, jen do nedávna pár desítek let pohřbeným. Žena v černém nyní na jeho exhumovanou tradici navazuje a hned se stala jeho komerčně nejúspěšnějším titulem. Ostatně hlavní roli v ní hraje Daniel Radcliffe. Slavný filmový Harry Potter tu nicméně stín čarodějného teenagera překvapivě lehce shazuje. Bez brýlí a s kotletami opravdu vypadá, že dospěl, nejen fyzicky do role otce malého synka, ale i do herce, který zvládne výstižně podat tiše ale stále truchlícího vdovce.


Vesnice mrtvých dětí
Duchařskou historku o kruté a mstivé Ženě v černém už vytěžilo každé médium, od té doby co o ní v roce 1983 Susan Hill vydala útlou knížku. Pro tento film její novelu pozměnila Jane Goldman, obvyklá spoluscenáristka Matthew Vaughna, a příhodnými hororovými atributy ji naplnil i režisér James Watkins. Ten před čtyřmi lety natočil mrazivě syrový horor Jezero smrti, v němž vraždily děti. Tady se pro změnu děti stávají oběťmi přízračné dámy ve smutečním, jejíž tragické tajemství jedné noci v opuštěném domě mezi fotogenickými mokřinami odhalí Radcliffův hrdina jménem Arthur.

 

Do oné noci, kdy bude i mladý londýnský právník donucen věřit na duchy, Watkins plíživě buduje chmurnou atmosféru, popisem další z podivných vesnic, kde se na cizince všichni dívají s nepřátelstvím, ale nikdo mu nic nechce vysvětlovat, kromě smutkem poblázněné ženy, která v kolíbce chová psíky a tvrdí, že komunikuje se svým mrtvým synem. Onou nocí se někdy v půlce film změní v řádný duchařský horor, který svému žánru dostojí bez zbytku a bez toho, aby si pomáhal odpornou explicitností. Tedy s výjimkou nechutného tlejícího make-upu všech přítomných mrtvol.

 

Nadmíru efektivní duchařina
V té době Watkins přitvrdí. Ubere dialogy a i obyčejným lekačkám přidá nervy drásající zvuky, nábytek, který se sám hýbe, náhlá zjevení v okně, za dveřmi a za zády, úmrtní certifikáty, víc detailů na zašlé staré ošklivé hračky, efekty tmy a ticha a omezeného úhlu pohledu. Jakkoliv to jsou staré triky využívající šablony viktoriánských strašidelných příběhů i nedávných podobných filmů, Watkins je umí zkombinovat, aby opět fungovaly. Žena neznepokojuje svým námětem a pohledem do psychiky obětí i vrahů jako Jezero smrti. Postrašit ale umí s mimořádným efektem. Natolik, abychom se už předem děsili, co Arthur najde, až v tomhle smutném domě hrůzy otevře další dveře.


Komentáře