Jak vybírat v kalendáři
SKRÝT KALENDÁŘ
ZOBRAZIT KALENDÁŘ

KNIHA: O českých beatnících a hippies

/ Jaroslav Císař, 22.08.2011

Touha po nekonformním svobodném životě a kultuře bez chomoutu cenzury vedla u nás za socialismu ke spontánnímu vzniku undergroundu, jehož projevem byl i jeho komunitní způsob existence v ruinách různých zemědělských usedlostí, hostinců a jiných barabizen po celém území ČR.


O jejich zmapování a popis okolností, které s tím souvisely, se pokusili dva osobní aktéři a svědci: František Stárek Čuňas a Jiří Kostúr. Vznikla objemem rozsáhlá publikace, která je dalším kamínkem obžaloby totalitního režimu u nás.


Těžištěm publikace se spoustou reprodukcí zajímavých fotografií a dokumentů jsou přirozeně 70. léta, kdy u nás normalizace dosahovala největšího vzepětí, ale zasahuje i do 60. a 80. let. Úprk „mániček“ do ústraní venkova od soustavné nepožadované socialistické péče sice mnohé zbavil posledních iluzí, že zde budou moci v závětří holdovat své oblíbené hudbě, literatuře, výtvarnému umění a jiným uměleckým projevům, avšak jen potvrzoval pravdivost názvu fejetonu z konce 80. let nedávného oslavence Ludvíka Vaculíka, že Komunismus je bití. Třem desítkám v knize představovaných komun se opakovaně potvrzovalo, že právo za socialismu je nanejvýš elastické a že bolševici v největší síle vždy bojovali proti jakékoli odlišnosti a projevu svobodného myšlení. Dva příklady, a to z Dolního Rakouska a Alsaska ve Francii, ukazují také přenesení tohoto způsobu života také za naše hranice. I to byl bohužel cíl našeho normalizačního režimu: přinutit svobodomyslné k emigraci…


Mnohé dnešní zástupce mladé generace s duší rebelů možná překvapí, že jedním z průkopníků tohoto způsobu života byl už v letech 1966–69 pozdější kontroverzně vnímaný generální ředitel Národní galerie v Praze Milan Knížák. Vlastnil usedlost v obci Krásné, ze které se stalo centrum jeho hnutí Aktual i stejnojmenné kapely.


Kniha je smutnou kronikou represí a šikan za strany státních i místních orgánů. Neméně truchlivou kapitolou jsou práskači, z nichž mnozí po vysilujících výsleších nevydrželi, podepsali s StB spolupráci, a pak byli nasazeni na své kamarády, aby na ně donášeli… Autorům se podařilo oslovit mnohé z tehdejších protagonistů undergroundu, o jejichž minulosti dnes již kromě pamětníků nemá téměř nikdo potuchy.


S velkým očekáváním jsem se těšil na rozhovory s nimi. A právě zde jsem se dočkal největšího zklamání. Chápu, že mnozí ze zpovídaných nejsou zrovna velkými vypravěči, paměť jim selhávala nebo prostě jen „o tom“ už nechtěli mluvit. Jenže tazatelé jim museli podle mého přespříliš často klást návodné až sugestivní otázky o tom, co už stejně věděli nebo co již uvedli ve faktografických expozicích k jednotlivým „barákům“, kde undergroundové komunity působily. Nejzajímavější tak pro mě byl text Marie Benetkové Zlatý kopec o životě a aktivitách jedné z těchto komun, ukázka z Kostúrova textu Na Baráku o komunitě na Nové Vísce nebo vzpomínkový text Dáši Vokaté na hudební festivaly v Prostředním Vydří. Mnohde přetisky dobových dokumentů, které zastupují rozhovor, vypovídají o tehdejší realitě komunitního způsobu života nepoměrně víc, než na jiném místě dokázaly publikované rozhovory. Jako pozitivum hodnotím i zasvěcený doslov Josefa Alana nazvaný Vzpomínky na mládí v undergroundu.


Upřímně řečeno, od tohoto ambiciózního projektu relativně mladého pražského nakladatelství Pulchra – bylo založeno roku 2006 a Baráky jsou jeho 31. titulem –, i jmen autorů jsem si sliboval mnohem více. František Stárek ( 1952) byl výraznou a perzekvovanou postavou českého undergroundu, signatářem Charty 77 a také zakladatelem samizdatového časopisu Vokno a kulturního zpravodaje Voknoviny. Po listopadu 1989 pracoval v BIS, dnes působí v Ústavu pro studium totalitních režimů. Jiří Kostúr ( 1942), také signatář Charty 77 a redaktor Vokna, byl členem jedné z komun a dodnes žije na statku v jižních Čechách. Své životní zkušenosti získával mj. jako pasák ovcí nebo dřevorubec. Vyšly mu také dvě sbírky přírodní lyriky a také dva cestopisy. Každý začátek je prostě těžký a vzpomínky neúprosně vyblédají… Jako obyvatel rodinného domku musím na úplný závěr zdůraznit jednu skutečnost, kterou v knize, možná ze skromnosti či nesouměřitelnosti s tím, oč tu běželo, nikdo příliš nezdůrazňuje: obrovské úsilí, které museli většinou vynaložit majitelé zmiňovaných baráků, aby je udrželi v jakžtakž obyvatelném stavu. Tedy nejen hudba, ženy, zpěv, pití a sounáležitost poznamenaly české androše v 60.–80. letech minulého století, ale také tvrdá práce!


Komentáře