Jak vybírat v kalendáři
SKRÝT KALENDÁŘ
ZOBRAZIT KALENDÁŘ

O nás, Pepících

/ Jaroslav Císař, 17.03.2011

Poctivě zpracovaná kniha o osobnostech české historie 20. století, bourající Polákům mnohé z jejich stereotypů o vnímání jejich jižních sousedů, které přezdívají Pepíci. Ale i český čtenář, který není zrovna profesionálním historikem, se dozví o historii své země i o vazbách na Polsko mnohé, co možná dosud nevěděl.

 

Nevím, co je příčinou toho, že zvláště v posledních letech v Polsku potěšitelně narůstá zájem o naši historii (několik polonofilů, které jsem oslovil, mi však tvrdilo, že tomu tak prý bylo vždycky...). Po Mariuszi Szczygielovi a jeho – také na našem trhu velmi úspěšné – knize reportáží Gottland, která se mimochodem u nás dočkala i dramatizace, se objevil titul nový: Pepíci. Jejím autorem je novinář z Krakova Mariusz Surosz ( 1963), jenž absolvoval studia historie a filozofie. Kniha se soustřeďuje na celkem 16 portrétů výrazných osobností naší historie 20. století. Figurují zde jak klíčové a oceňované postavy vzniku naší samostatnosti (T. G. Masaryk nebo M. R. Štefánik), kultury (J. Seifert či Toyen), politiky (A. Eliáš, M. Horáková  nebo F. Kriegel), tak i postavy dosti temné (K. H. Frank nebo K. Gottwald). V jednotlivých kapitolách však vystupují další desítky neméně důležitých osob, což dokumentuje i jmenný rejstřík, ale především jsou tak plasticky přiblíženy osudové události, které naši zemi poznamenaly v minulém století. O poctivém a hlubokém zájmu autora o naše dějiny a kulturu svědčí rovněž seznam citované literatury.


Sympatický je i autorův záměr, který uvádí v předmluvě. Šlo mu o rozbourání stereotypního pohledu průměrného Poláka na bývalé Československo jako na „zemi selanky a anekdoty, zbavené dramatických událostí a kultury hodné pozornosti“. Surosz uvádí příčinu tohoto přetrvávajícího stavu. Jeho krajané si prý zamilovali nejen knihy Jaroslava Haška a Bohumila Hrabala, ale i české filmové komedie, které jim realitu zamlžily. Zrovna tak obyvatelé Polska také v případě Československa nikdy příliš nerozlišovali, že se jedná o stát dvou národů – Čechů a Slováků.  Dominující Češi jim v dnes již neexistujícím státu značně zamlžili obraz Slováků. Suroszovo sympatické zacílení na rozšíření informačních znalostí jeho krajanů ve mně mimoděk vyvolalo postesknutí, že podobně publicisticky a popularizačně  zacílené knihy, jako jsou Gottland nebo nově Pepíci, u nás ve vztahu k Polsku chybějí. Nebo by že náš zájem o Poláky zůstal stejně nedotčený a zamlžený, jak Mariusz Surosz dokumentuje příměrem obrazu vzhledem k nám, ze kterého pouze posměvačně mrká Rudolf Hrušínský jako dobrý voják Švejk.


Kdybych měl knize něco vytknout, tak to je jistě na řadě míst mizerná úroveň redakčních a jazykových korektur, která se kupodivu nevyhnula ani tiráži (!). Nad zaměněnými písmeny ještě dokáži přimhouřit oko, ale například s vazbou „jet do ministerstva“ jsem se sice setkal na Ostravsku, ovšem nikoli ve spisovné češtině... I navzdory těmto kosmetickým nedostatkům však kniha bezesporu stojí za přečtení, a to zvláště těmi, koho nezajímají obsáhlé odborné monografie, které mají navíc často k zábavnosti a sdělnosti dosti daleko. Minimálně si uvědomí, že existence našeho státu stála nemalé úsilí mnoha vlastenecky cítících lidí.


Komentáře