Jak vybírat v kalendáři
SKRÝT KALENDÁŘ
ZOBRAZIT KALENDÁŘ

Veronika Kubařová: Chci hrát s Bradem Pittem, třeba jen malou roličku

/ Lea Hniličková, 04.04.2011

Veronika Kubařová pochází z rakovnické loutkářské rodiny. Herectví má v krvi, také ho ale vystudovala na pražské konzervatoři. Tři roky působila v divadle v Mladé Boleslavi. Nyní se tam vrací za Faustem a Markétkou, Romeem a Julií, za Zlomatkou a Snem noci svatojánské.


V Praze v Semaforu už alternuje v představeních Mamzell Nitouche, Kytice a Dal si růži do polívky, v divadle v Celetné v představení Běsi a Richard III, v divadle ABC nastoupila do představení Pan Kaplan má třídu rád a v Rokoku nazkoušela novou inscenaci Viktor K aneb Český národ neskoná, v režii Petra Svojtky. Měsíčně odehraje zhruba 17 představení, v Boleslavi hrávala i 23. Televizní diváci ji mohli vidět ve druhé řadě seriálu Místo v životě, ve filmu si zahrála například v oceňované pohádce Nejkrásnější hádanka či ve filmu Ženy v pokušení, hrála také v Rafťácích. Nyní tedy oficiálně nastupuje do Městských divadel pražských.


Do Prahy jste se dostala jak?
Režiséři pan Svojtka a pan Zajíc se byli podívat v Boleslavi na Faustovi a Markétce a na základě tohohle představení mi po pár dnech volali. Překvapilo mě to, potěšilo mě to, a teď to musím obhájit. Najednou člověk přijde na to, že se musí ještě moc učit, že vlastně zas tak moc neumí, že by měl umět víc. Nové vjemy, nové věci, nové nároky... Ale ten první pocit, ten moment, kdy nabídka přišla, ten byl moc hezký.


Jste angažovaná na konkrétní komedii?
Ne, neangažovali mě na nic konkrétního, prostě potřebovali do souboru mladou herečku.


Čekají vás nějaké seriály?
Vlastně ani ne. Sem tam chodím na castingy, ale zatím mne skoro do žádného seriálu nevybrali. Nějak osudově se mi vyhýbají. Buď mě vybrali a pak se seriál vůbec netočil, anebo to pak hrál někdo jiný.


Měla jste nějaký problém při přechodu do nového prostředí, do nového souboru?
Problém ne. Ale mám kolem sebe ráda svoji tlupu. Rodinu. Tak jsem se trochu bála, jak to tady v Praze bude, ale hned při zkoušení hry Pan Kaplan má třídu rád, do které jsem vstoupila, byli na mne všichni hrozně hodní, nikdo neláteřil, že kvůli mně musejí zkoušet něco, co už dávno hrají. Naopak, všichni mi opravdu pomáhali, byli vstřícní, i když už toho asi měli plný kecky. Vůbec mi to nedali znát a zkoušeli se mnou všechno dokolečka, jak jsem já potřebovala, což mi moc pomohlo. Na druhou stranu se asi ještě neumím chovat úplně na sto procent uvolněně a být sama sebou. Nevím třeba úplně přesně, jaký mají humor. Takže prima je, že jim můžu věřit, jen se ještě musím trochu rozkoukat. Ale zjišťuji, že to je den ode dne lepší.


Co kdyby vám do nadějně nakročené kariéry náhle vstoupilo třeba dítě?
No tak bych ho měla ráda. Kdyby se to tak stalo, tak by to bylo skvělé. Já se na to strašně těším a za každou věc, která přijde, jsem vděčná. Přijala bych to s tím, že mám za sebou spoustu krásných splněných snů a přání, takže úplně bez hořkosti, že jako o něco přicházím. Za každou věc, která přichází, jsem ráda. Věř a víra tvá tě uzdraví, říká se. A já věřím, že i s dítětem bych se do divadla v pohodě vrátila. Že by to nebylo definitivní.


Co jste si víc užila, Ženy v pokušení nebo pohádky?
Za Ženy v pokušení jsem byla moc ráda, protože to byla změna. Je super, že jsem neustrnula v princeznách. Ačkoliv paradox je, že po Nejkrásnější hádance jsem už vlastně žádnou pohádku netočila a přitom bych v nějaké hrála moc ráda. Před tím jsem jich natočila pár pro ČT a od té doby nic. Ženy v pokušení byly příjemná změna. Komedie sice není jednoduchá, ale i u pohádky jsem přemýšlela o tom, jak to hrát, aby to nebylo umrckovaný – aby tomu šlo věřit. Všechno má svoje zákonitosti a já vždycky hodně přemýšlím a hledám ten správný způsob.


Dědeček, babička, maminka – všichni loutkáři – neuvažovala jste o nějakém loutkovém projektu?
Už odmalička, když jsem chodila za mamkou do divadýlka, tak jsem vzhlížela k těm „živákům“! Líbily se mi loutky, ale hlavně lidi. A když jsem tam začínala hrát, tak jsem hrála živáka. Obdivuji, když to s loutkami někdo umí – moje sestra třeba hraje s loutkami, krásně zpívá a má pro loutky vyloženě talent.


Když ne s loutkami, tak s kým byste si ráda zahrála?
S Bradem Pittem. Toho miluji, je to skvělý herec. Ráda bych si zahrála někde za ním i nějakou epizodní roličku – „your letter madam“, jen abych se mohla podívat, jak se v takovém Hollywoodu točí – ale to si dělám trochu legraci. Cizinka z Evropy (smích). Ráda bych si zahrála třeba s panem Abrhámem nebo s někým jiným. Vlastně nevím, protože někdy člověk točí s někým úplně neznámým, ale moc se od něj nakonec naučí – vlastně konkrétní přání nemám. Ale s kým bych si opravdu ráda někdy zahrála, to je Simona Stašová. A to je možná i uskutečnitelné. Je stálým hostem městských divadel, tak někdy snad...


Čtete?
Ne moc a ne tak, jak bych chtěla. Když jsem byla nemocná a chřipka mě zcela paralyzovala, tak jsem četla Harryho Pottera, jinak mě baví takové ne přímo ezoterické knihy, ale třeba Čtyři dohody – kniha moudrosti starých Toltéků.


Do kina chodíte?
Do kina chodím ráda a často, takže se s přítelem jen dohodneme, že půjdeme, jdeme do multikina, podíváme se, co dávají a vybereme si. Baví mě české filmy. Líbila se nám Černá labuť – horory moc ráda nemám, ale tohle mě zaujalo kvůli Natalii Portman. Jinak chodím na české filmy. Občanský průkaz se mi líbil, Nevinnost taky. Chodím se dívat, jak hrají kolegové.


Obligátní otázka – co byste si vzala na pustý ostrov?
Peřinu. Mám ráda peřiny. Když jsme jezdili k babičce, měli jsme tam duchnu. Ráda na to vzpomínám. Řekla bych, že duchna dělá atmosféru domova. Taky baterku bych si vzala. Nejsem moc praktická, že? Také nůž? Nevím. Asi nějaké knížky a pár českých filmů. A solární notebook s připojením na internet…


Taky závislá?
Já si myslím, že ne, ale trochu asi ano. Nejsem úplně ráda sama, takže i na pustém ostrově potřebuji něco, abych mohla komunikovat s lidmi.


Čeho si v životě nejvíc ceníte?
Zdraví. Svého a svých blízkých.


Jaký způsob práce na divadle máte raději? Čtené zkoušky, nebo co nejrychleji na jeviště?
Nevím. Někdy je silnější ta první fáze, psychologické rozbory charakterů, jmen… Někdy je ale lepší jít hned blbnout do prostoru, ale asi mi víc vyhovuje to rozebírání. Baví mě rozebírat ten vývoj až k úplnému lidskému zničení. Baví mě prožívat a pošťourat se třeba i ve svých citech. První zkouška v prostoru mi přijde vždycky hrozně trapná. Ptala jsem se i starších herců, jestli to tak mají a většinou se shodnou, že jo. Většinou s textem v ruce, teď nevíte, kam jít, co tam dělat, co se sebou, co s rukama – no prostě první herecká... Pak se to vždycky zboří a už je to v pohodě.


Máte raději zkoušky anebo pak to reprízové rodeo?
Oboje, ale u některých skvěle nazkoušených představení třeba až po padesáté repríze člověk najednou přijde na to, jak říct jednu konkrétní větu, ke které do té doby prostě neměl klíč. A najednou ji řekne tak, že lidi zareagují, nebo se ta věta dotkne přímo mne – a najednou vím, že takhle je to ono. Pravda je, že některá inscenace se ani padesáté reprízy nedožije.


Čím byste chtěla být, kdybyste nebyla herečkou?
Pamatuji si, že ve 4. třídě jsem napsala, že chci být aranžérkou, protože to bylo uvedeno v naší učebnici. A docela dlouho jsem to pak myslela vážně. Představa, že budu třeba aranžovat výlohy, mě bavila. Už tehdy bylo jasné, že to musí být něco uměleckého. Třeba s čísly bych pracovat nemohla. Vyplnění složenky je pro mě stresová záležitost. Kamarádky mi říkají „jak můžeš hrát před tolika lidmi“ a já jim říkám, „jak vy můžete vyplňovat ty faktury, převádět miliony, vždyť to je hrozná zodpovědnost“. To bych zase nemohla já.


Jakou máte ráda dovolenou?
Já byla vždycky taková necestovací, bála jsem se, ale můj přítel je přesně naopak. Tak se trochu osměluji. Původně pro mne bylo i Řecko těžká exotika, ale už jsme byli i v Thajsku a to mě opravdu nadchlo. Buddhistická pohoda se mi moc líbila. Moře, lidi, filozofie. Těch 15 dní mi ohromně pomohlo, díky pohodě tamních lidí, kteří si pomáhají a dokážou být krásně nad věcí, jsem přijela úplně nabitá. Byli jsme tam v srpnu, turistů už bylo málo, půjčili jsme si auto, nikde jsme nebyli víc jak dva dny a jeli jsme i do zapadlejších koutů, jedním slovem – pohoda.


Komentáře