Jak vybírat v kalendáři
SKRÝT KALENDÁŘ
ZOBRAZIT KALENDÁŘ

Vojta Dyk: Anarchista, to jsem. Příležitostný

/ Lea Hniličková, 18.03.2011

Těžko najít v poslední době mladého herce a zpěváka, o němž by se více mluvilo... Vojtěch Dyk...


Vojtěch Dyk pochází z Holešovic, od roku 1999 hrál v dětském souboru Ty-já-tr, v divadle Radar. Po maturitě na gymnáziu studoval soukromně zpěv na Konzervatoři Jaroslava Ježka u profesorky Pavly Fendrichové, na DAMU pak obor činohra. Účinkoval v seriálu Letiště jako Tomáš Schindler a v seriálech Velmi křehké vztahy, Kriminálka Anděl, Dokonalý svět. Natočil pohádky Tři životy režiséra Jiřího Stracha či Micimutr Víta Karase. Zahrál si i ve filmu Ženy v pokušení a v mnoha dalších. Je zpěvákem hudební skupiny Nightwork, která na letošních cenách Anděl pobrala doslova, co mohla. V současnosti také hudebně spolupracuje se souborem Rosti Nováka Cirk La Putyka. V Národním divadle hraje Macheathe v Žebrácké opeře, Radúze v Radúzovi a Mahuleně a Havrana a Dospělého Káje ve Sněhové královně. 17. a 18. března ho můžete vidět v představení Bláznivý Petříček, od 20:00 v divadle La Fabrika...


Máte rád svět šoubyznysu?
Ne


Ale pohybujete se v něm, to se pohybujete ve světě, který nemáte rád?
Že se v něm pohybuju ještě neznamená, že ho musím mít rád. Já mám rád svět kolem sebe, který si vytvářím. Vlastně ani nevím, co ten šoubyznys je. A asi ho vážně nemám rád...


Světla ramp, všude plno známých lidí... Nemáte to rád?
No, jak kdy. Chce to brát s mírou.


Někomu to třeba vyhovuje a dělá si z toho legraci, vy ne?
Já si z toho dělám legraci. Ale nezakládám si na tom kariéru.


Na čem kariéru zakládáte?
Na tom, aby když měco dělám, jsem to dělal pořádně. Tak, abych se za to nemusel stydět. Aby se za mě nemuseli rodiče stydět.


Mělo ve škole nějaký ohlas, že jste vzdálený potomek čítankového básníka Viktora Dyka?
Ani si nevzpomínám. Nijak moc se to nezdůrazňovalo, spíš se to přecházelo. Jsem takový hodně vzdálený příbuzný.


Starší generace, když vidí napsáno V. Dyk, tak si hned vybaví nějakou poezii.
Nojo, ale to by pak kterýkoliv Kostka musel mít něco společného s Petrem Kostkou, jakýkoliv Werich s Janem Werichem...


To jste nevybral dobrý příklad, Werichů moc není.
Ale teď si vlastně uvědomuju, že Dyků přibývá!


Ke komu vede ve vaší rodině hudební linie?
Máme vlastně celou hudební rodinu. Ne že by se někdo nějak moc proslavil, ale máme několik členů rodiny, kteří se hudbou živí a živili. Jsme velmi muzikální rodina. Týká se to hlavně mé tety a strýce, bratranců Viktora a Dana. Matka zpívá, otec zpívá, sestra taky zpívala – všichni máme muziku jako součást života a nějak se jí věnujeme, já jsem akorát skončil tak, že se jí věnuju víc.


Jste jediným z rodiny, kdo hudbu i píše?
Ne, oba bratranci píšou muziku a František Dyk byl dirigent, a ti jak známo, si také rádi sem tam zakomponují. (František Dyk byl v polovině 20. století šéfdirigentem Symfonického orchestru Československého rozhlasu – pozn. red.)


Dělá s vámi něco popularita?
To víte, že jo. Někdy je to otravné, někdy nezbytné a někdy příjemné.


Příjemné je to kdy?
Většinou, když dostane člověk něco zadarmo, nebo když může vyhodit nějakou bulvární novinářku, nebo to pomůže, že třeba nedostanete pokutu – tak to se popularita docela hodí.


Čím jste chtěl být jako dítě?
Popelářem. A traktoristou. Líbila se mi velká kola a stroje. Na té velikosti jsem asi ulítával.


Co byste chtěl dělat teď – moderování, hudbu, herectví nebo něco dalšího?
Teď? Divadlo a popeláře nebo traktoristu! Mám občas takové tendence – když toho mám v divadle a v muzice moc, vyjet někam ven a tam hospodařit v nějakém zemědělském stavení. To by byl můj sen. Nedávno jsem byl sám týden v Beskydech a staral jsem se o chatu pro 35 lidí. Seděl jsem tam sám, koukal na filmy a procházel se po horách s medvědama. Občas, když je toho pracovního tlaku moc, tak musím vypnout, dokonce i mobil vypínám a nepřijímám.


Váš pra pra předek Viktor Dyk byl básník a anarchista – je ve vás též přítomná revolta? Proti čemu?
Jak kdy. Když mě něco hodně štve, jako třeba před rokem politika. A to mě opravdu neštvalo, to mě fakt s….! A jistě nejen mne. A když mě něco takhle …., tak se k tomu vyjádřím. Ale anarchistické sklony, to nemám. Anarchista je podle mě člověk, který se snaží být PROTI za každou cenu, a to já nejsem. Snažím se s lidmi vycházet. Jsem spíš za každou cenu PRO. Ale když to nejde a něco mě hodně naštve, tak jsem anarchista. Jsem takový – příležitostný anarchista.


Kdybyste měl sestavit svoje preference, své tři body, pod co se rád podepíšete?
Tak zaprvé pod to, že mám rodinu, kterou mám, za druhé – patrně jsem celkem zdráv – nedávno jsem byl na komplexním vyšetření. A za třetí jsem rád, že dělám práci, která mě baví. Dřív jsem si myslel, že to tak má každý a že to tak má být. Ale teď vím, že se mám!


Myslela jsem ale spíš že řeknete pracovní top three...
To jsem předpokládal, ale je těžko něco jmenovat. Co bylo nejlepší? Spíš jen takové záchvěvy. Záchvěv je, že dělám s kapelou, která mě baví, záchvěv je, že dělám něco v Národním divadle, v divadle La Fabrika, které se podle mého v poslední době fakt vyšvihlo. Že tu hraje divadlo La Putyka, a díky tomu je vyprodáno, což nebývalo. Sešla se tu parta lidí, kteří asi lákají a jsou zajímaví tím, co umí. V poslední době spolupracuju také s B Side Bandem (Brněnský Bigband), díky tomu jsem se setkal s takovými lidmi jako je Matěj Ruppert, Dan Bárta, Tereza Černochová, kteří tady podle mého nemají konkurenci co se týče mého oboru, tedy zpěvu. Že i v divadle jsem se setkal se spoustou lidí, kterých si můžu vážit... To jsou vlastně úspěchy, které nejsou moje úspěchy, spíš jejich, a já jsem jen rád, že se mi přihodily.


A Nightwork se vám přihodil někdy v noci?
Frantovi Soukupovi. Po nocích makal se svým kamarádem Emilem Koptou. Ten odjel do Anglie, jenže Franta si chtěl pořád dělat tak, z legrace, nějakou muziku, tak zavolal Kubovi Prachařovi a Kuba, protože mě znal z DAMU, tak oslovil mě. Asi usoudili, že jsem podobnej blázen jako oni, tak že bychom do toho šli. Já jsem oslovil Honzu Maxiána a dali jsme dohromady kapelu. Moje podmínka byla, abychom hráli živě. Předtím jsme různě dohrávali základy a hráli s počítačem, ale to mě nebaví, když je všechno dané a není kam uskočit. A já rád uskakuju. A tak jsme dali dohromady kapelu Nightwork a tři roky hrajeme, existujeme a baví nás to, a až nás to bavit přestane, tak to dělat nebudeme.


A co Andělé, jak se cítíte?
Na Anděly se necítím vůbec. Večer představení, takže cesta tam, o přestávce představení s policejní ochrankou, abychom tam byli co nejdřív, a pak zase zpátky do divadla dohrát druhou půlku... Já myslím, že je hezké, že někdo poslouchá, co dělám, ale někdy se v těch nominacích objeví taková jména, že vůbec nechápu. Myslím, že zpěváka roku by měl vždycky vyhrávat Dan Bárta nebo Matěj Ruppert nebo Petr Kolář, protože tu nikdo jiný není. Zpěvák roku pro mě není ten, kdo dokáže zpívat falešně a strhnout lidi. Ať dostane desku roku, protože to je dobrá deska. Já taky mám rád zpěváky, co zpívají falešně a strhnou lidi, protože mají nějaký emotivní náboj, ale to nejsou zpěváci. Pro mě jsou to dejme tomu performeři, kteří mají takový charisma, že dokážou strhnout, aniž by uměli zpívat čistě. Prostě ty ceny občas moc nechápu. Ani sám nevím, jestli si toho můžu vážit, když něco takového dostanu. Těch cen už je tolik, že bude za chvíli víc cen než koncertů. Když něco dostanu, rád si to dám nad postel a budu vzpomínat a ukazovat jednou dětem.


Jakou muziku rád posloucháte?
Toho je! Richard Bona, Bobby McFerrin, Sting...


Oblíbený film?
Nekoukám se na filmy dvakrát, ale mám své oblíbené, třeba filmy dua Svěrák – Smoljak. Kdykoliv dávají Vrchní prchni v televizi, tak se podívám, třeba na Vánoce. A jak je film od Jarmusche, Bunuela, Almodovara, tak to taky musim. To je záruka.


A co literatura, čtete?
Teď už hrozně dlouho čtu těžkou knihu: Petr Lébl Smrt, nebudeš se báti o Petru Léblovi od Radky Denemarkové. Buď čtu všechno, nebo nic. Mám velmi rád Haruki Murakamiho, ale už dávno, dřív než natočili nyní uváděný film Norské dřevo. Teď z toho udělají meinstreem a za chvíli někdo určitě řekne, že ten Murakami ani neví, o čem píše... Myslím, že ví.


Jak by vypadal váš vysněný volný den?
Nevím. Hlavně aby mi nikdo nevolal. Asi bych si šel ráno na chalupě v jižních Čechách na ryby, Potom bych políbil svoji ženu, kdybych nějakou měl, přinesl bych jí štiku, kterou bych jí pak uvařil k večeři, pohrál bych si s dětmi, kdybych nějaké měl... A kdybych neměl, tak bych se šel jen tak projít. Těžko říct. Ale to, co vám tu teď říkám, už třeba za týden nemusí být pravda. Tyhle otázky – často říkám, když se mě novináři chtějí na něco ptát – já vám nemám co říct. Přijďte, až budu mít co říct. Lidi se ptají čím dál tím víc na stejné otázky... Tak radši řeknu, přijďte za půl roku. Třeba vydáme desku, nebo bude něco v divadle, o čem se dá mluvit.


A bude něco v divadle?
Uvedli jsme nedávno představení Rosti Nováka mladšího Up and down. Sedím tam, kouřím, piju a zpívám s Jakubem Prachařem a Honzou Maxiánem. Fungujeme tam jako „hercomuzikanti“ Tros discotequos. Jednou se nám podařilo se takhle ve třech setkat – díky Rosťovi Novákovi – v Kostelci nad Orlicí, kde jsme po nějakém představení hráli snad čtyři hodiny. Měl jsem texty písniček, u nich napsané akordy a předkládal jsem to Honzovi Maxiánovi, Kuba k tomu hrál na bicí, já jsem zpíval a vytvořili jsme takovou diskotéku osmdesátých let. Ale naživo! A hráli jsme tam reggae a rock a improvizace. Potom jsme takhle fungovali ještě nějaký čas, ale teď už hrajeme spíš s Nightworkem. Ono to vyžaduje vždycky dlouhou přípravu! Asi dvě minuty... To abychom si řekli, jakou máme náladu. Rosťovi se to asi zalíbilo, a z toho vlastně vzniklo, že v La Fabrice v představeních La Putyky děláme živou hudbu my.


Komentáře