Jak vybírat v kalendáři
SKRÝT KALENDÁŘ
ZOBRAZIT KALENDÁŘ

Kultovní klub rváčů v novém překladu

/ Milan Valden, 28.03.2011

Americký spisovatel Chuck Palahniuk (1962) vydal svůj první román Klub rváčů v roce 1996. Už o tři roky později vznikla jeho filmová verze režiséra Davida Finchera s Bradem Pittem, Edwardem Nortonem a Helenou Bonham Carterovou v hlavních rolích.


Román měl úspěch, ještě větší pak následoval po uvedení filmu. Kniha i film se brzy staly kultovní záležitostí. Česky vyšel román poprvé v roce 2000 v překladu Jindřicha Manďáka (Volvox Globator). Odeon ho nyní vydal v novém překladu Richarda Podaného v edici Světová knihovna, kde vyšla i řada dalších Palahniukových knih. O knize platí v podstatě to, co bylo o filmu napsáno v Lexikonu světového filmu: „Jakkoliv je ovšem Klub rváčů nabitý odkazy na literaturu, výtvarné umění a pop-kulturu, nelze jej chápat pouze jako intelektuální ´psychoanalýzu kapitalismu‘, ale také jako thriller, jenž je inscenovaný s vysokou profesionalitou.´“


V případě románu samozřejmě platí, že je dobře a hlavně zajímavě napsaný. Je vtipný a má spád. Kritika současné západní společnosti z románu prvoplánově nevyčnívá, ale je všudypřítomná, zároveň autor prostřednictvím svého (pomateného a tudíž nespolehlivého) vypravěče nikomu nevnucuje, že právě „řešení“, o němž se vypráví, je to správné a následováníhodné. Najdou se samozřejmě tací, kteří knihu či film vezmou hodně vážně, ale to je právě chyba: v obou je totiž jasná nadsázka. Je to hořká satira na konzumní (dnes už nejen) americkou společnost i parodie na výchovné romány pro mládež. Pobavit a současně donutit čtenáře k zamyšlení, a to bez moralizování, ale právě s nadsázkou, ironií a černým humorem a také s velkou dávkou provokace, to umí málokdo. Palahniukovi se to ovšem podařilo a je dost možné, že v dalších svých románech svůj debut zatím nepřekonal. Je tu také jistá psychedeličnost i snovost – a jak by také ne, když hrdina trpí nespavostí, z níž se chce „vyléčit“ mj. tak, že navštěvuje různá skupinová sezení různě nemocných lidí, aby se setkal s těmi, kteří jsou na tom daleko hůř než on. Tam také potká svéráznou ženu Marlu Singerovou. A samozřejmě se seznámí s Tylerem Durdenem, který ho vyzve, aby se s ním porval. A tak postupně vznikají kluby rváčů i Projekt zmatek. Vypravěči je zničen byt a on jde bydlet k Tylerovi, tomuto temnému prorokovi, pokušiteli, Mefistovi, k němuž brzy začnou vzhlížet další mladí muži.


Po 11. září 2001 mnozí film a knihu kritizovali za propagaci násilí a nihilismu, ale to byli právě ti, kteří je brali až příliš vážně a doslovně. Kdo knihu nezná a ani neviděl film, měl by číst pečlivě a ostražitě, protože to stojí za to minimálně ze dvou důvodů: jednak si vychutná Palahniukův úsečný, strohý, vtipný styl, jednak mu neunikne jiná rovina textu a pointa – je totiž zábavné zjistit ji o něco dřív (a narážky tu jsou, byť nenápadné), čtenářský požitek pak nabyde jiného rozměru; u této knihy vůbec není na škodu pointu znát, naopak, druhé čtení je pak i lepší (tak jako druhé shlédnutí Fincherova filmu). Prozrazovat ji tady samozřejmě nebudu. I po 15 letech od vzniku vyznívá Klub rváčů stále aktuálně, ba nadčasově. A zřejmě si tyto vlastnosti udrží ještě dlouho. Bude nás stále provokovat svou cyničností a zároveň třeba i svou pointou, bude nás rozčilovat svým minimalistickým stylem nebo tím, že se budeme ptát, zda máme číst dál, zda jsme to dobře pochopili, zda si to nemáme přečíst ještě jednou nebo zda je lepší kniha či film. Nejsou ty otázky ale důkazem toho, že před námi přece jen leží když ne velký, tak určitě skvělý a významný román (jakkoli to právě v případě Klubu rváčů zní asi až kacířsky a nepatřičně)?


Komentáře