Jak vybírat v kalendáři
SKRÝT KALENDÁŘ
ZOBRAZIT KALENDÁŘ

Hmmamahé aneb Poslední lidojedi

/ Ondřej Nekola, 20.03.2012

Malé Vinohradské divadlo připravilo pro diváky výlet mezi domorodé obyvatele Austrálie a Nové Guineje.


Síla Malého Vinohradského divadla spočívá v originalitě a kromě dobrých hereckých výkonů také ve scéně (to již dokázal například Matěj Sýkora v Čapkově R.U.R.). Takovou hru s prostorem (v Malém Vinohradském ne příliš velkým) a světelnými efekty, které diváka téměř odpálí do jiné dimenze, člověk v Praze jen málokde najde. A když se k tomu ještě připočte i dobrý výběr hudby, není ani výlet do australských pouští a novoguinejských hor a bažin mezi tamní domorodce žádný problém.


Režisér Jiří Ondra tentokrát sáhl po dánském dobrodruhovi, spisovateli a režisérovi Jensu Bjerreovi, který proslul především svými výlety (například na kole) po Africe, kde se seznámil s domorodými křováky. Jejich kultura, rituály a způsob života ho očarovaly natolik, že s nimi i po určitý čas žil a následně o nich napsal knihu a natočil i dokumentární film Kalahari. V 60. letech minulého století pak zažil obdobnou zkušenost s domorodými kmeny severní a střední Austrálie a Nové Guineje. Bjerre dokázal své zkušenosti a zážitky ve své knize působivě, barevně vylíčit a jeho styl vypravování zřejmě okouzlil i režiséra Ondru, jenž se rozhodl převést jeho příběh do Malého Vinohradského divadla.

 

A tak hned na začátku se diváci společně s cestovatelem-dobrodruhem přesunou letadlem do Austrálie, aby zde poznali kmen středoaustralských domorodců Wailbri, kočovníků s prazvláštními zvyky a pověrami. V Nové Guineji s krvelačným kmenem Kukukuku, aby si kromě jiného vyslechli originální výklad vzniku slunce a měsíce, o pár týdnů později Kumany a jejich obřad Kango a nakonec opět zpátky v Austrálii tamní Aborigince, kteří tak trochu už zdegenerovali, jelikož se chovají (nebo se o to aspoň snaží) jako my „civilizovaní“ lidé.


Poslední lidojedi v Malém Vinohradském divadle není jen občas velmi vtipně podaná dobrodružná výprava, nýbrž diváka seznamuje i s realitou vzniklou ze střetu dvou odlišných civilizací a s problémy, které může vyvolat snaha jedné z nich asimilovat se (ať už dobrovolně či naopak) k té druhé. Zároveň tím také otevírá i polemiku, jaká z těchto dvou civilizací je vlastně civilizovanější.

 

Člověka by napadlo, že něco takového převést na divadelní prkna a dokonale diváka vtáhnout do děje, je téměř nemožné, stejně jako se například zpočátku zdálo nemožné v Celetné převést na jeviště egyptskou, indiánskou, japonskou a čínskou poezii pod názvem Draci noci. Ale jak již bylo řečeno na začátku, v Malém Vinohradském dokážou dokonale využít prostor (rychle a nenásilně měnit scénu), světelné efekty, hudbu, která opět i v tomto představení hraje důležitou roli, nelimitovat se pouze na „klasické herectví“, ale pomoci si i maňáskovým divadlem, hrou stínů a u herců, což je neméně důležité, zapojit řeč těla. Hercům navíc nedělá problém ani zpěv či tanec. Dobré představení se nejlépe pozná podle toho, že vám něco z něj na delší čas utkví v hlavě. V tomto případě se to, domnívám se, povedlo. Hmmamahé…


Komentáře