V Divadle na Vinohradech se po více či méně úspěšných experimentech opět pustili do staré dobré komedie. Vyšla sázka na jistotu? Vrátí se starý dobrý vinohradský divák?
Stará komedie v novém hávu
Tahle hra vám nejspíš bude povědomá a to tehdy, i když jste o nějakém Tomu Stoppardovi nikdy neslyšeli. Aby ne. Jde o adaptaci hry rakouského komediografa Johanna Nepomuka Nestroye, která je českému divákovi známá i z verze pánů Voskovce a Wericha (Si pořádně zařádit) a Thorntona Wildera – Dohazovačka (hrálo právě i Divadlo na Vinohradech). No a pak je tu ještě muzikál Hello, Dolly, že? Prostě jde o provařený příběh o tom, kterak se jeden obchodník chce oženit, zároveň zakazuje dceři sňatek s chudým mladíkem, do toho se přimotá další párek – a všichni se sejdou ve Vídni, je veselo a nakonec každý dostane toho svého/tu svou. Předtím ovšem proběhnou všemožné peripetie, veselé záměny, nedorozumění a jiné veskrze komické situace. Nic nového, chtělo by se říci. To by to ale nebyl Tom Stoppard, aby starou hru trochu nevylepšil.
Že nevíte, kdo je Tom Stoppard? Narodil se v roce 1937 ve Zlíně jako Tomáš Straussler, syn židovského lékáře v Baťově továrně, záhy ale s rodiči okupované Československo opustil a po mnoha životních peripetiích zakotvil ve Velké Británii, kde je uznávaným dramatikem. Jeho hry se hrají i u nás, připomeňme Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtví, Arkádii či v Národním stále ještě hraný Rock´n´roll. No a taky dostal Oscara za scénář k Zamilovanému Shakespearovi. Českého toho v jeho hrách moc není, zato smysl pro suchý britský humor a ironii rozhodně nepostrádá, stejně jako libůstku v převracení a střídání pohledů na věc či problém. Jeho verze staré frašky tak poněkud zintelektuálněla, je plná slovních hříček, odkazuje k britským reáliím i evropskému paradigmatu. Poněkud ztěžkla, není tak lehkonohá, divák musí více poslouchat a vnímat nuance textu, už to dávno není řachanda na první dobrou, ale blíží se spíše wildovským komediím. Děj se opět odehrává ve staré dobré Vídni, ta je ale zcela ovládnuta skotskou módní horečkou... Jedničku s hvězdičkou zde musíme přiznat českému překladu – nedávnému absolventu DAMU Šimonu Dominikovi se opravdu dobře povedlo zachytit půvab a mnohavrstevnost originálu, byť dokonalosti anglické konverzace nemá čeština prostě šanci dosáhnout...
Zarputilé Vinohrady
Se slibným textem si ale na Vinohradech neporadili zcela ideálně. Režisér Zdeněk Černín jako by se zalekl textu, se kterým pracuje a jde proti němu, inscenačně se vrací k tradici vídeňské frašky a co hůř, evidentně nevěří na sílu textu natolik, že se rozhodl jej rozkouskovat tanečními vložkami. Tu nám zatančí Skoti, tu lidoví Vídeňáci, tu se dočkáme valčíku – tohle opravdu není Stoppard. Není to dáno ani praktickými důvody, scéna Jana Duška sestává z rychle se měnících otočných panelů, vše se rychle mění, přijíždí a odjíždí, takže meziher netřeba. A není to ani vtipné. Straussovský valčík v podání komparsistů děj spíše retarduje, kdo by se těšil na rychlé tempo a herecké vyhrávky, bude nejspíš zklamán. Přitom první polovina se rozjíždí celkem slibně, druhá, odehrávající se v restauraci, ale zpomalí, žádné jiskření se nekoná, bohužel se nekoná ani zapamatovatelná pointa. Zato se opět tančí...
Herecký koncert?
Stabilně slušné vinohradské ansámblové herectví zachraňuje pachuť z inscenace, škoda, že Černín svým hercům nevěřil více a nedovolil jim situace více rozehrát. Ústřední pánskou trojici tvoří Pavel Rimský jako hokynář Zangler, trochu suchar a trochu venkovský buran (jen člověk nesmí moc myslet na Waltera Matthaua z filmové Hello, Dolly!), jeho příručími jsou Jiří Dvořák a Pavel Batěk, oba hrající s velmi příjemnou a lehkou nadsázkou, slušící žánru. S dámami je to trochu horší, Simona Postlerová a Vendulka Křížová jsou spíše protivně afektované. Více potěší menší figury – ryze komičtí sluhové Lucie Polišenské a Daniela Bambase, ale i romantická tetička Jiřiny Jiráskové – kvůli této rozsahem malé postavě stojí za to inscenaci přetrpět. Jirásková totiž ví, jak hrát anglickou konverzačku – a sledovat ji je prostě požitek.
Sázka na diváckou jistotu?
Pokud chtělo touto komedií vinohradské divadlo odlehčit repertoár a uklidnit své stálé publikum, že po experimentech typu Vojcek nebo Proces je tu stále i to staré dobré vinohradské, kam se chodí na komedie a na dobré herce, možná zvolilo dobrý titul, ale ne dobrý inscenační tým. A i ten titul – jistě, Stoppardovi se adaptace povedla, pokud ale Vinohrady chtěly frašku, proč nesáhla dramaturgie po Nestroyovi – nebo si nenapsala vlastní variaci? Otázka je, zda touto rozpačitou inscenací uklidní svého konzervativního diváka, který nebyl nadšen Špinarovým Vojckem, zato ale miluje Brouka v hlavě a nostalgicky vzpomíná na Poprask na laguně. V inscenaci Na flámu uvidí své oblíbené seriálové herce – ale možná i jemu přijde, že zde něco vrže, že obsah tak úplně neladí s obalem. On ani většinový divák není tak hloupý, aby nepoznal, že když se neví kudy dál, tak se tančí...
Jana Vrcholová, foto: Viktor Kronbauer
Na flámu
Tom Stoppard
Premiéra: 17. 12. 2010. Podle hry Johanna Nepomuka Nestroye „Einen Jux will er sich machen“. Překlad: Šimon Dominik. Dramaturgie: Martin Velíšek. Výprava: Jan Dušek. Hudba: David Rotter. Režie: Zdeněk Černín
Hrají: Pavel Rímský, Jiří Dvořák, Pavel Batěk, Simona Postlerová, Vendulka Křížová, Daniel Bambas, Lucie Štěpánková, Jan Holík, Jiřina Jirásková, Lucie Polišenská, Jiří Čapka, Barbora Poláková/ Magdalena Tkačíková, Oldřich Vlach, Lukáš Příkazký, Martin Davídek