Testosteron stříká ze Strašnic

25.04.2011 | DISKUSE (0)

Většinu diváků našich divadel tvoří ženy. To je neoddiskutovatelné, ženy chodí do divadla ať už s partnery nebo s kamarádkami prostě podstatně častěji než muži. Představa, že by se partička chlapů místo na pivo nebo kulečník vypravila do divadla je sice pěkná, ale poněkud lichá.

V posledních letech se proto objevuje stále více tzv. ženské dramatiky, her psaných ať už ženami nebo pro ženy (případně obé). Připomeňme si jen Marinu Carr, Lucindu Coxon či v poněkud bulvárnějším ranku Eve Ensler, autorku Monologů vagíny. V českém rybníčku pak například poslední počin Radky Denemarkové, Spící vady v Divadle na Zábradlí.

Strašnice genderové

Jedna z nejprogresivnějších, byť poměrně nenápadných (bohužel to chvilku trvá, než se diváci naučí chodit do nových končin) pražských scén, Strašnické divadlo, v letošní sezoně vsadilo na „genderové“ divadlo, česky řečeno je tuto sezonu zajímají muži a ženy a jejich vzájemné vztahy. Po „ženské“ hře ruského autora Nikolaje Koljady Murlin Munro sáhla dramaturgie divadla po hře polské, po Testosteronu Andrzeje Saramonowicze. Inscenace v režii mladého herce Vojtěcha Štěpánka sází na zajímavou, ryze pánskou hereckou sestavu – a vychází jí to. Na jevišti jsou totiž samí chlapi – ale mluví se, jak jinak, o ženských.

V jakémsi kulturáku kdesi v Polsku měla právě začít svatební hostina. Místo nevěsty a ženicha ale přitáhnou do sálu tři potlučení chlapi (Stavros, Fistach a Robal) polomrtvého Tretina. Trojice se s pomocí číšníka Tita v sále zabarikáduje a my se dozvídáme, že svatba neproběhla dobře, protože nevěsta u oltáře přiznala, že miluje jiného a vášnivě se vrhla na mladíka Tretina. Ten přichází k vědomí a snaží se všem vysvětlit, že nevěstu ani nezná a že ničemu nerozumí. Za chvíli se ke společnosti připojí i ženich a jeho bratr. Rozjíždí se vyšetřování předešlých událostí, během kterých se chlapi dozví hodně o tom, co jsou ženské zač a ještě více o tom, jaké schopnosti a vlastnosti dala mužům a ženám příroda. V průběhu večera navíc zjišťujeme, že přítomní pánové mají leccos společného a že krev není voda. Popisem překvapivých odhalení byste ale přišli o mnoho.

Sedm mužů se během večera opije a – jak už to tak opilí lidé či lidé v mezních situacích dělají – ptají se po smyslu života. Je sklon k násilí součástí mužské genetické výbavy? A může muž někdy ženu vůbec pochopit? Testosteron je naštěstí komedie a tak je tázání a rozmotávání tajemství překažené svatby a bůhvíčeho ještě hlavně nesmírně zábavné.

Pánská jízda

Testosteron není nijak geniální hra – má ale svižné tempo, překvapivé dějové zvraty a hlavně skvělé herecké příležitosti. Tu dostal hlavně Jan Novotný jako Stavros, potomek řeckých emigrantů a hlavně otec nešťastného ženicha. Stavros je rázný chlapík, jehož je jeviště plné, a navíc je dost na ženské. V roli jeho syna nás Jan Zadražil opět přesvědčil, že patří v mladé generaci k nejlepším hercům, stejně jako Petr Jeništa. Ale obstál i zbytek partičky – Jaromír Nosek, Jan Hofman, Jiří Racek a hrající režisér Vojtěch Štěpánek.

Testosteron není hra pro každého. Divadlo ji doporučuje divákům od osmnácti let, vulgarity v ní sice jsou – ale ještě podivnější by bylo, kdyby se chlapi v hospodě bavili slušně a navíc dnešní puberťáci mluví podstatně hůř. Pokud ale patříte k těm, jimž sprostá slova z jeviště vadí, na tenhle kousek nechoďte. Pokud jste intelektuál, bude pro vás tahle hra asi poněkud plytká. Pokud jste radikální feministka, taky vás asi nepotěší, jak ženy a vztahy vidí jeden Polák a sedm herců Strašnického divadla. Pokud vás současné divadlo zajímá a chcete vědět, jak polští chlapi vidí ženy, prosím, Strašnice čekají. A mimochodem, letos se v nich dočkáte ještě polské hry kultovní autorky Doroty Maslowské Dva ubohý Rumuni, co mluvěj polsky a pro intelektuály – taky Romea a Julie. I ten je hlavně o mužích a ženách.

Jana Vrchotová, foto Ljuba Krbová