Testosteron není jen mužský pohlavní hormon, ale i výtečná komedie, kterou uvádí Strašnické divadlo.
„Testosteron vzniká přirozenou cestou v takzvaných Leydigových buňkách ve varlatech. Patrný je jeho vliv především v pubertě, kdy dochází k růstu varlat a penisu,“ podobným způsobem vysvětluje vznik mužského pohlavního hormonu mikrobiolog Robal, jedna z postav komedie polského scenáristy Andrzeje Saramonowicze. Na tom by zas tak nebylo nic vtipného, kdyby jeho přednáška nebyla určena dalším šesti naprosto odlišným chlapům, kteří se sešli v hospodě, kde měla proběhnout oslava svatby jednoho z nich. Ze svatby ale sešlo, nevěsta řekla: „Ne.“
Testosteron je založen na vtipných dialozích, to by však na výtečnou komedii, která ve Strašnicích nemá snad žádné hluché místo, nestačilo. Divák je zde především svědkem výtečných hereckých výkonů ať už Jana Novotného coby otce ženicha, pětapadesátiletého chlapa, který kam přijde, své semeno zaseje, výtečného Jana Zadražila v roli ženicha, Jiřího Racka – číšníka, který sbalí jakoukoli roštěnku, Jana Hofmana, redaktora, jenž zjistí, že ani on není bez parohů, Petra Jeništy, v roli bratra ženicha, kterému na rozdíl od něj svatba bohužel vyšla a stal se z něj typický podpantoflák, Vojtěcha Štěpánka, představitele drsňáka, který je ale drsňákem jen navenek, a Jaromíra Noska v roli již zmiňovaného mikrobiologa Robala. Ze všech jmenovaných čiší na pódiu energie a své role si užívají. Jsou přirození, nepřehrávají, jejich výkony jsou věrohodné a díky nim se publikum baví od začátku hry do konce.
Testosteron je hra o mužském světě, jejich pohledu na ženy, ale i na sebe samotné, na jejich role v páru, na sex, na podstatu jejich bytí. Pohledy na tyto otázky jsou jak primitivní, tak i filozofické, prostě takové, jaké jednotlivé postavy jsou a kolik v sobě mají právě alkoholu. Prostě je to hra o ženách bez žen. Ale vlastně i o mužích s muži. Režie se ujal kmenový člen Strašnického divadla Vojta Štěpánek, který zároveň ztvárňuje roli Fistacha.
Vojto, režíruješ šest chlapů. Zároveň ale chystáš hru P.R.S.A., kde budou zase jen ženský. Jakou partu zvládáš líp?
S chlapama je to masakr. S ženskejma taky, ale přece jen s trochou diplomacie. Ženský vztahy jsou mnohem komplikovanější, psychologičtější. Sám jsem zvědavej, co se nima stane, když se do toho pustí stejná živelná herecká energie, na které stojí Testosteron.
A jak režíruješ sám sebe?
Snažím se být součástí situace. Stejně jako všichni ostatní herci. Je to způsob hereckého myšlení, který je nezbytný pro jakoukoliv jevištní existenci. V Testosteronu je moje postava dlouho vně ústředního dění a všechno v podstatě sleduje s odstupem. Kluci mi říkají, že nevědí, jestli je od toho baru sleduje Fistach nebo Vojta...
Hra je bohatá i na vulgarity, které ale mají své opodstatnění. Nicméně, byli už i diváci, kteří to nevydýchali?
Jednou nám první řadu obsadilo asi deset dam s broží, které s sebou měly jednoho staršího pána, a celou dobu se ostentativně koukali na strop. Pán se červenal, protože se dusil smíchy, ale netroufl si zasmát se nahlas a nedovolil si na konci ani tleskat. I o tom Testosteron trochu je. Ale i naši známí, kteří mi říkali, že to je hrozně sprostý, stejně uznávají, že to tam patří. Jsou to napůl Poláci a napůl Řekové, nevěsta jim uteče od oltáře, takže jde o čest, a v tu chvíli jsou prostě sprostý. Podívej se na řidiče! Ty jsou schopný za mnohem míň použít ty nejhorší výrazy. Nebo si zkus říct sprostej vtip slušně...
Dialogy jsou hodně vtipný, ale hádám, že se nejedná jen o překlad, že jste každý přispěl svou troškou do mlýna...
Původně jsme do textu hodně hrabali, měnili ho, ohýbali, ale postupně jsme se vraceli k původnímu textu, jehož velmi čistou podobu hrajeme. Dodali jsme si pár slovíček a některý situace občas na jevišti ožijí vlastním životem... Ale text je výbornej, úžasnej! Splňuje naše vysoký umělecký nároky a zároveň pobaví masovýho diváka. Je to skutečně velice vzácná hra. Takových je málo... Čím dál méně, zdá se mi.
Testosteron nabízí pohled na ženský svět z mužské perspektivy. Shoduješ se se závěrem, ke kterému hra dospěje?
Hra je spravedlivá v tom, že když chlapi říkají, že ženský jsou slepice, tak u toho vypadají jako blbci. Na druhou stranu: některý údaje jsou faktický, jsou změřený a vyčíslený. A s těma už můžeme leda tak nesouhlasit, ale nic víc s tím dělat nemůžeme. Život, to je prostě biologie, a je na nás, jestli se budeme krotit nebo ne. Závěr hry sice říká, že ženské jsou schopny být nevěrné, i když jsou šťastné, ale zároveň se tam také říká, že samci některých ptáků i po nalezení vhodné samičky stále pějí vábivé písně... Takže myslím, že je to fér.
Text: Ondřej Nekola
Foto: Ljuba Krbová
Nejbližší představení: 22. a 30. října