Jedna z nejvýznamnějších osobností amerického nezávislého filmu se ve svých dílech důsledně řídí pravidlem, které sama formuluje slovy „život nemá žádnou zápletku, tak proč by ji měly mít filmy.“
Jako charakteristiky Jarmuschovy tvorby bývají často uváděny outsiderství hrdinů a multikulturalita. Je pravda, že režisérovy filmy pojednávají o lidech stojících na okraji či přímo vně společenského dění i že ve všech jeho snímcích vystupují postavy reprezentující cizí kulturu a opakuje se motiv tradice deformované tím, že je postavena mimo vlastní kulturní kořeny. Obě tyto charakteristiky však jen stvrzují základní směřování Jarmuschovy filmografie, jež je zacíleno k otázkám času a smyslu.
Vše je přítomnost
V závěru snímku Zlomené květiny říká jeho hlavní postava „Vše, co existuje, je tohle tady. Přítomnost. To je všechno.“ Jeho filmy nebudují děj jako architektonickou konstrukci překlenující dramatickou výstavbou minulost úvodu a budoucnost závěru. Spíš mají podobu sledu okamžiků spojených vzájemnou následností a příčinnými vztahy, avšak zároveň do značné míry samostatných a koncentrovaných v sobě samých. Autonomii jednotlivých scén stvrzuje režisérův přelomový snímek Podivnější než ráj tak, že každá scéna, natočená vždy v jediném dlouhém záběru, je zahájena roztmívačkou a ukončena zatmívačkou. Toto uzávorkování jednotlivých přítomností, z nichž je děj filmu složen, tříští provázanost děje jako celku. Jarmuschova díla nesměřují od úvodního nastolení problému k jeho řešení v závěru, ale spíše sledují historii vzájemných setkávání a odlučování postav přizpůsobených nárokům aktuální dějové pasáže.
Jediným smyslem, který ze sledování těchto setkávání divák získá, spočívá v tom, že žádný celkový smysl neexistuje. Významy věcí, lidí a jejich vztahů se v každém okamžiku nově formulují. Minulost i budoucnost jsou pouhou prázdnotou, z níž přitékají významy a vzápětí do ní zase nenávratně mizí. Stejně uzávorkovanou přítomností je v Jarmuschově pojetí i život a kultura. Hrdinové stojí vně celkového dění, protože nic jako celkové dění neexistuje a všechno, co je, je přítomnost uzávorkovaná horizontem situace. Kulturní tradice jsou vykořeněné a deformované, protože jediné, co zajišťuje jejich existenci, je jejich přítomnost zde a nyní. Podmíněnost kultury přítomnou situací je důvodem, proč je v Jarmuschových filmech tradice vždy nějak smíšená a deformovaná – dědicem starého samurajského kodexu se stává černošský nájemný vrah, který poslouchá hip hop, dopravní prostředky (vlak a taxík) se stávají prostorem přenosu a vzájemného porozumění různých tradic, poezie Williama Blakea je vtělena do kulek vypálených z pistole jeho jmenovce hledaného pro sérii vražd.
Smutný a krásný svět
Když Jarmusch zahajoval svou režijní kariéru, měl za sebou studia newyorské filmové akademie, kde se seznámil s pozdějšími hvězdami amerického nezávislého filmu Spikem Leem a Tomem DiCillem, a také práci asistenta režie na dokumentárním filmu Wima Wenderse Blesky nad vodou. Debutová Trvalá dovolená natočená s minimálním rozpočtem na 16mm film je jakousi předzvěstí Jarmuschova druhého filmu Podivnější než ráj, který také vznikal bez velkého finančního a profesionálního zázemí. Oba filmy prezentují epizodické, ironické příhody outsiderů poflakujících se po New Yorku. Černobílá minimalistická komedie Podivnější než ráj sklidila zasloužený pozitivní ohlas kritiky a stala se spolu se snímky Zbytečná krutost bratří Coenů a Ona to musí mít Spika Leeho definičním filmem amerického nezávislého filmu, který se v první polovině osmdesátých let začínal formovat.
Podobnou strategii vyprázdnění akce a napětí a budování děje kolem letargických či výstředních postav volí i Jarmuschův třetí snímek Mimo zákon. Schéma žánrových filmů o útěcích z vězení se tu stává půdorysem pro další jarmuschovskou meditaci o bezcílném bloudění tekutou přítomností. Po těchto dvou snímcích, představujících vrcholy jeho raného období, režisér natočil dvojici anekdotických povídkových filmů Tajuplný vlak a Noc na zemi. Paralelně s nimi vytvořil sérii krátkých filmů Káva a cigarety, kterou v roce 2003 doplnil na celovečerní snímek uváděný v Čechách pod názvem Kafe a cigára.
Každá sezóna má svůj konec
Skutečný vrchol Jarmuschovy tvorby však tvoří dvojice filmů natočených ve druhé polovině devadesátých let, mýtický černobílý acid western Mrtvý muž a postmoderní gangsterka Ghost Dog – Cesta samuraje. Obě díla jsou opět prodchnutá důrazem na přítomnost, který je ještě umocněn tematizací konečnosti a smrti. Hrdinové stojící na hranici mezi životem a smrtí učí sebe i diváky kultuře umírání, jelikož v pustině světa záleží na tom, jak věci končí. Populární žánry westernu a gangsterky zde slouží především jako rámce světů, v nichž si postavy neustále navzájem berou životy. Množství scén absurdních, nečekaných a zbytečných smrtí vedlejších figur kontrastuje s pozicí ústředních postav, mladíka jménem William Blake hledaného pro několikanásobnou vraždu a černošského nájemného vraha, kteří se nechávají prostoupit smrtí už za svých životů a zabíjení pojímají jako umění či obřad. Ve způsobu, jakým oba hrdinové nakládají se životem, ať už vlastním, či cizím, se ozývá hlas zpřítomňované tradice, na niž ostatní postavy zapomněly. Blakovým průvodcem nevlídným údolím smrti je Indián jménem Nikdo, zatímco Ghost Doga jeho cestami vedou především knihy v čele s buddhistickou příručkou Hagakure.
Přečtěte si recenzi na Jarmushův nový snímek Hranice ovládání.
Nehmotnost těchto žánrových světů prosycených pomíjivostí a zánikem je zdůrazňována i ve stylu obou snímků. Monotónní nehostinná krajina snímaná v bezútěšných černobílých obrazech, jíž v Mrtvém muži prochází hrdinové snímku, se brzy stává neměnným a v podstatě lhostejným prostorem postrádajícím hranice i vývoj. Záběry letu ptáků a střech výškových domů okamžitě situují Ghost Doga nad zemský povrch a netělesnost hrdiny (ztvárněného v mohutné postavě herce Forresta Whitakera) je zdůrazněna ve scéně jeho cvičení, kdy je jeho pohyb rozsekán do několika fází, jež v obraze vidíme současně.
Jarmuschův nový snímek Zlomené květiny navazuje na předměstskou poetiku současných amerických nezávislých filmů. To, co z děje filmu uniká, však již nejsou životy, ale smysl. Samotná tvář stárnoucího hrdiny, ztvárněného Billem Murrayem, je prostá jakéhokoli výrazu či zanícení. Cesta zpět časem, kterou hrdina podniká, aby nalezl původce dopisu, který k němu odkudsi z minulosti doputoval, vede jen k rozpuštění významu vzpomínek v přítomnosti, jež se starými časy už nemá nic společného.
Forma je prázdnotou a prázdnota je formou
Samostatnou pozornost si zaslouží provázanost Jarmuschovy tvorby s hudbou a hudebníky. Všechny jeho snímky významově i náladově dotváří použitá hudba a hudebníci jsou často obsazováni do důležitých rolí. Už v Trvalé dovolené vystupuje jazzový hudebník John Lurie, který ztvárnil hlavní postavy Podivnější než ráj a Mimo zákon a je autorem hudby k prvním čtyřem Jarmuschovým filmům. V Mimo zákon jednu z hlavních rolí ztvárnil písničkář Tom Waits, jehož skladby jsou ve snímku slyšet a který později složil hudbu k Noci na zemi.
Nejsilnější vklad hudby do celku snímku je ale znát v Mrtvém muži a Ghost Dogovi. Zvukovou stopu prvního z nich obohatil Neil Young o hutná sóla na elektrickou kytaru a pro druhý z nich vytvořil původní soundtrack hiphoper RZA ze skupiny Wu-Tang Clan. V obou případech zde hudba netvoří pouhou kulisu ani katalyzátor emocí, ale diktuje snímkům jejich tempo a pohružuje je do jednolité kontemplativní nálady. O Neilu Youngovi Jarmusch natočil také celovečerní filmový dokument Rok koně.
Nejpřímočařeji ale Jarmuschovu poetiku pojmenovává úvodní píseň Zlomených květin, která začíná slovy: „Slova zmizí, slova kdysi tak jasná, jen ozvěny se plouží tmou…“
Antonín Tesař
Filmografie:
Trvalá dovolená (1980)
Podivnější než ráj (1984)
Mimo zákon (1986)
Tajuplný vlak (1989)
Noc na zemi (1991)
Mrtvý muž (1995)
Rok koně (1997)
Ghost Dog – Cesta samuraje (1999)
Kafe a cigára (2003)
Zlomené květiny (2005)
Hranice ovládání (2009)