Z hubeného rockového fanouška, na jehož tváři se podepsal alkohol i drogy, se stal nekonvenční herec dodávající téměř každé své postavě dotek podivnosti. Billa Nighyho se pořád drží image zábavného divokého pošuka, ne nepodobného jeho nejslavnější roli.
Teprve Billy Mack, zhýralý zpěvák za zenitem, pokoušející se urvat vítězství ve vánoční hitparádě v úspěšné komedii Láska nebeská, představil světu Billa Nighyho. Desítky let převážně na britském jevišti, pak rychle následovaly desítky rolí ve známých různorodých snímcích.
Rok 2003 se tak stal mezníkem v do té doby nenápadné kariéře tehdy 54letého rodáka z jižní Anglie. Kromě režijního debutu komediální scenáristické hvězdy Richarda Curtise se v tom roce objevil i jako padoušský upír v úspěšné béčkové akci Underworld a v televizní minisérii State of Play v roli šéfa novin, které odhalují politický skandál (roli, kterou v americké filmové verzi převzala Helen Mirrenová). Ale byla to hlavně Láska nebeská, která ho proslavila, protože Bill si postavu Billyho vychutnal tak, že na ní po zhlédnutí filmu nikdo nezapomněl, přes všechen šarm Colina Firtha, slávu Hugha Granta nebo charisma Alana Rickmana. Typicky i Mack je ale vlastně vedlejší postava či jedna z mnoha hlavních. Právě na podobných kolektivních projektech se Nighyho filmografie živí nejvíc. Často se mu povede si v nich uhájit svůj prostor, ačkoliv ne vždycky s takovou energií jako v Lásce nebeské.
Jagger nebo Hemingway
To, že právě vyžilý rocker usilující o comeback se stal Nighyho nejlepší postavou, se dá vysvětlovat i tím, že Billy nebyl Billovi zas tak nepodobný. Ani Nighyho život není chudý na bouřlivá léta. Jako ročník 1949 prožíval nejmladší syn automechanika a sestřičky na psychiatrii mládí v 60. letech. Miloval rock´n´roll (Rolling Stones obzvlášť) a život v jihoanglickém kraji Surrey brzo opustil pro něco víc vzrušujícího.
V patnácti se sbalil a odjel do Francie a do doby, než mu došly peníze, tam přemítal o tom, jestli se z něj stane další Ernest Hemingway. Po čase, kdy si zpátky doma vydělával peníze v různých zaměstnáních, nakonec svůj kreativní talent ventiloval jinak než jeho idol - na divadle. K němu se dostal kvůli dívce. Jeho tehdejší přítelkyně, které chtěl imponovat, ho přiměla, aby se přihlásil na studia herectví. Kromě ní Bill imponoval i přijímací komisi a příští dva roky strávil na prestižní britské Guilford School of Drama. „Nikdy jsem si nemyslel, že budu hrát moc dlouho, jestli vůbec. Byl jsem běžný mladík, zmatený a rozháraný, a v hlavě jsem neměl žádnou myšlenku, která by za něco stála,“ vzpomínal Nighy na své začátky. Do konce školy ale bylo o hlavní náplni jeho dalších let rozhodnuto.
V polovině 70. let už stabilně hrál v liverpoolském Everyman Theatre, spolu s Petem Postlethwaitem, Julií Waltersovou nebo Jonathanem Prycem, a ještě k tomu cestoval po zemi s ansámblem Van Load, který spoluzakládal a s nímž navštěvoval hospody, vězení nebo parkoviště, prostě cokoliv, kde se našlo nějaké publikum. Jeho osoba brzo neušla londýnskému Národnímu divadlu, s nímž navázal dlouhodobou spolupráci.
Král v divadle, nikdo ve filmu
Na začátku 80. let se ohlásil i film, ale neměl pro Nighyho víc než menší role, takže herec se prozatím spokojil s divadlem, kde si mohl zahrát v představeních jako Král Lear, nebo s rádiem, kde pro BBC četl taky pořádné kusy, např. roli v Pánovi prstenů nebo sitcomu Jistě, pane ministře. Spokojenost to ale nejspíš nebyla dostačující. Nighy kromě hraní taky hodně pil a bral drogy, v míře, která ho na začátku 90. let dohnala na léčení.
V roce 1992 se mu povedlo závislostí zbavit a obnovit svou kariéru hlavní rolí akademika bez skrupulí ve hře Arcadia od Toma Stopparda. Přišla i první velká filmová role, po boku Robina Williamse, tu ale stejně jako celý film Jsme jenom lidi moc diváků nevidělo. Zatímco na divadle sklízel Nighy ovace za další představení (v Čechovově Rackovi např.), ve filmu musel čekat na další větší příležitost do roku 1998. Tehdy šla do kin komedie Still Crazy, kde si Nighy zatrénoval na svou průlomovou roli. I tady totiž hrál stárnoucího, sobeckého rockera, který se snaží o comeback. Jedna z jeho publikem nejoblíbenějších rolí mu vynesla cenu Petera Sellerse za komediální výkon roku.
Když svět britského filmu pořádně objevil, co má doma za komika, začal ho o něco víc využívat. Na divadle si pořád Nighy držel standard různorodých her a velkých výkonů (za roli psychiatra v sardonické komedii Blue/Orange byl dokonce nominován na Olivierovu cenu). Ve filmu se propracoval k vedlejším rolím v komediích, z nichž my nejvíc známe holičské Dohola a z nichž nejúspěšnější byli vězeňští Klikaři, kde si Nighyho všimli londýnští kritici. Britské publikum si herce začalo víc všímat v televizi, třeba díky komediálnímu seriálu Auf Wiedersehen, Pet. Až do roku 2003 ale platil Nighyho výrok: „Děti, které hrají u mého domu fotbal, vědí, že jsem herec, ale litují mě, protože nikdy neviděli nic, v čem jsem hrál.“
Kariéra po padesátce
Po celém tom humbuku okolo Lásky nebeské, za níž posbíral třeba britskou Baftu, Nighy o filmové role rázem nouzi neměl. Jeho nekonvenční projev, který dokáže prodat s rozkoší provokatéra v komediích nebo s výhružnou mrazivostí či zrádnou zdvořilostí v dramatech, začal konečně lákat režiséry. A nejen komedií jako Soumrak mrtvých či Piráti z Karibiku. Nighy dostal příležitost i jako chamtivý politik v thrilleru Nepohodlný, jako podváděný manžel v psychologickém dramatu Zápisky o skandálu nebo jako jeden z organizátorů operace Valkýra, kde dokázal zklidnit svou obvyklou podivnost do vážné, smutné role generála Olbrichta.
Zdar se přenesl i do jeho televizní práce, kde pro něj není problém sehnat hlavní roli. Za State of Play má také Baftu, v roce 2005 získal nominaci na Zlatý glóbus za roli stydlivého úředníka, kterému změní život vztah se záhadnou mladou dívkou (The Girl in the Café), za rok tuto cenu vyhrál díky dramatu BBC Gideonova dcera. Sám Nighy svůj typ popisuje takto: „Pokud hledají někoho, kdo bude hrát muže jistého věku, který se hroutí, moje jméno jim projde hlavou. Měl bych být buď polichocen, nebo bych měl změnit krejčího.“
Po padesátce se kariéra Wiliama Francise Nighyho nevídaně rozjela. Teď za jeden rok točí třeba až pět filmů, z nichž je jeden hudební komedie, jeden drama z Druhé světové války, další upírský horor, další krimi komedie a poslední akční rodinná zábava. Nighy sice často nehraje tu nejdůležitější roli, někdy musí ustoupit i partě morčat (aktuální premiéra G-Force). Hollywoodské trháky ho nejradši vidí tak, jak začal v Underworldu, jako elegantně slizkého zlosyna (opět případ G-Force). A role Billyho Macka je pořád jeho nejlepší i nejvýraznější, zvlášť když ji čas od času připomene nějakou podobnou (jako letos v Pirátech na vlnách, další Curtisově komedii, kde jako další zestárlý rocker vede partu dýdžejů). Na hvězdu, která se proslavila po třiceti letech přípravy vlastně přes noc, to ale není špatný profil.
Iva Přivřelová
Výběrová filmografie:
Oko jehly - 1981
Kletba Růžového pantera - 1983
Fantom opery - 1989
Mackie Messer - 1990
Jsme jenom lidi - 1993
Still Crazy - 1998
Dohola - 2001
Klikaři - 2001
Láska nebeská - 2003
Underworld - 2003
Soumrak mrtvých - 2004
Nezničitelná láska - 2004
Stopařův průvodce po galaxii - 2005
Nepohodlný - 2005
Spláchnutej - 2006
Underworld: Evolution - 2006
Zápisky o skandálu - 2006
Piráti z Karibiku – Truhla mrtvého muže - 2006
Piráti z Karibiku – Na konci světa - 2007
Jednotka příliš rychlého nasazení - 2007
Valkýra - 2008
Underworld: Vzpoura Lycanů - 2009
Piráti na vlnách - 2009
G-Force - 2009
1939 - 2009
Wild Target - 2009
Harry Potter a Relikvie smrti - 2010