FILM > PORTRÉT
Andreas Dresen - Němec s lidskou tváří
Je jedním z mladých režisérů stojících za obrodou německého filmu v 90. letech. Většinu jeho snímků lze vlastně označit za tragikomedie se smířlivými konci. Čím to, že na rozdíl od většiny současné české kinematografie, nemá být tato nálepka nadávkou? Jaký je recept na divácký i kritický úspěch v žánru, který je u nás tak proklínán?
Andreas Dresen je asi jediným mezi těmi nejznámějšími a nejvlivnějšími současnými německými režiséry, který vyrůstal i studoval v bývalé NDR. Měl štěstí, že točit začal až po pádu zdi a tak se nemusel v průběhu kariéry adaptovat na nové produkční podmínky, což zřejmě byl jeden z faktorů, které podrazily nohy nejúspěšnějším filmařům bývalé NDR jako Frank Beyer či Heiner Carow. Na filmovou školu v Babelsbergu přitom nastoupil v době, kdy docházelo s příchodem nového rektora k reformám, a tudíž mohl studovat v relativně svobodných podmínkách a navíc díky specifickému rozvržení výuky se po celých 18 měsíců na počátku studia musel, bez ohledu na své pozdější zaměření, věnovat dokumentárnímu filmu. Přes počáteční nechuť dnes kvituje, že díky tomu záhy objevil, co může vypravěčům nabídnout realita a mimo jiné dodnes občas točí i dokumenty.
Mezi divadlem a skutečností
Jakožto syn divadelníků (matka byla herečkou, otec i nevlastní otec byli divadelními režiséry) trávil od dětství mnoho času v okolí prken, která znamenají svět a taky tu na něj už od raného věku doléhaly politické těžkosti žití v socialistické společnosti. Po dokončení studií začal působit v televizi a záhy dostal příležitost natočit svou prvotinu, autobiografický snímek z divadelního prostředí v NDR Stilles Land, který i přes poměrnou stylistickou konvenčnost zůstává jedním z mála německých snímků, ne-li jediným, který se s minulostí vypořádává autentickým způsobem, na rozdíl od známějších a úspěšnějších děl, nabízejících pouze stereotypní představy a jednoduché pravdy (Goodbye, Lenin; Životy těch druhých).
Po několika letech práce v televizi natočil film Nachtgestalten, v němž se už projevil jeho charakteristický přístup mísící metodu pozorovatelského realismu, vyhýbajícímu se přílišnému ponoru do psychologie postav, s humanismem a zvláštním, nenápadným humorem, který vyvolává spíše úsměv než bujarý smích. Právě v té době slavila úspěch Lola běží o život Toma Tykwera, a Dresenův film byl dalším signálem, že se v německém filmu po letech stagnace začíná dít něco svěžího.
Byť se jednotlivé z Dresenových osmi doposud natočených celovečerních snímků od sebe vcelku liší, a to i na rovině stylu, vždy se zabývají lidmi ze středních a nižších vrstev, přičemž se však vyhýbají detailnějšímu zkoumání či popisování, natožpak hodnocení sociálních problémů, přestože jejich tématy často jsou alkoholismus, nevěra či finanční potíže. Místo sociálních dramat se Dresen soustředí na dokumentaristiku lidské tváře a lidských emocí, počínaje snímkem Nachtgestalten se učí improvizovat, a přestože je dle vlastních slov z povahy perfekcionistou, jeho nejsilnější snímky Láska na grilu a Sedmé nebe už jsou natáčeny - po vzoru metodou spřízněného britského režiséra Mikea Leighe - bez jediného předem napsaného dialogu.
Kromě dokumentaristického vidění světa si ze svých studií Dresen odnesl i zkušenosti s prací v malém týmu při natáčení snímku Guntera Reischa Wie die Alten sungen... a jeho filmařská posádka sestává často jen z několika málo jedinců (v případě Lásky na grilu pouze 4 hlavní herci, on, kameraman a zvukař!), takže je možné fungovat na mnohem lidštější, důvěrnější bázi. Pro poměrně intimní snímky mapující jemné emoční změny, v nichž kamera dlouze spočívá na detailech obličejů, je takové sblížení takřka nezbytné, navíc i díky tomu improvizační metoda dosahuje do takových rovin, kdy si například herec nechává reálně trhat zub, který ho právě bolí, protože to zrovna sedí k duchu snímku.
Humanismus nestačí
V Dresenových filmech je minimum dialogů, které by odhalovaly hlubší psychická rozpoložení postav či jakékoli životopisné údaje, Nachtgestalten je ještě z vypravěčského hlediska poměrně typickým snímkem, v němž se prolíná a potkává více příběhů odehrávajících se v Berlíně během jedné noci v době návštěvy papeže, další filmy už jsou spíše jen sériemi setkávání s dějem popsatelným jednou větou. Přesto však ve srovnání s představiteli tzv. Berlínské školy (Thomas Arslan, Angela Schanelec) je u Dresena mnohem více pozornosti věnováno příběhu i charakterům, navíc si je moc dobře vědom, že realismus je jen jedním ze stylů, že se skrze něj neukazuje svět, jak sám sebe nějak přirozeně odhaluje. Věří však, že má realistický přístup něco do činění s odhalováním pravdy pomocí přetváření a tvarování filmové reality, která je z vlastní podstaty neautentická a umělá.
V Dresenovi se mísí plánující perfekcionista s riskujícím improvizátorem a k tomuto ‚modelování‘ používá realistické prostředky (ruční kamera, žádné svícení, takřka žádná hudba, pokud nehraje na place), nikdy však k nějakému důslednému odestetizování a marné snaze o prostý záznam skutečnosti, naopak je též chápe jako postupy, které film stylizují.
Nejstrožejším dojmem působí filmy Láska na grilu a Sedmé nebe, které jsou spřízněné ústředním tématem nevěry i tím, že jde o takřka kompletně improvizované snímky. Obzvláště Sedmé nebe, oceněné loni v Cannes, je mlčenlivou romancí o lásce a nevěře v důchodovém věku, kde takřka absentuje typický dresenovský bezděčný humor a zůstávají pouze láskyplné úsměvy zamilovaných starců konfrontované s bolestí jak ve tváři zraněného manžela, tak jeho nevěrné ženy.
Naopak Sommer vorm balkon, film o přátelství dvou žen, které je narušeno příchodem muže, je postaven na mnohem stylizovanějších a pečlivě připravených promluvách (obzvláště postava řidiče kamionu Ronalda je chvílemi skoro karikaturou), které si samy o sobě vyžadují odlišné vizuální pojetí (mimo jiné se tu častěji užívá klasického snímání ze stojanu a větší pozornost je upnuta i ke kompozici jednotlivých záběrů) a navíc celý film je ve velmi odlehčeném tónu, na první pohled příjemná letní tragikomedie.
Dresen se, bez ohledu na způsob a míru stylizace či poměr tragiky a komična, zabývá vždy komplikovaností lidských vztahů, nikoli však z morálních pozic, jde mu o zachycení člověka jakožto jednotlivce, přičemž věří v lidskou dobrotu a jeho filmy tudíž nikdy nekončí bezvýchodně, ale naopak alespoň v některých ohledech smířlivě, v čemž mohou připomínat humanismus Francoise Truffauta či neorealistických filmů. Humánnost však není řešením problémů, mnohé vždy zůstává nevyřčené a hlavně nedořečené a proto vždy zbývá mnoho prostoru pro nejistotu, už vzhledem k tomu, že konce Dresenových děl jsou dost otevřené a posuny vztahů mezi postavami je třeba odezírat z tváří dle intenzity proměn jejich emocí.
Tomáš Stejskal
Filmografie:
Láska na grilu – 2002
Willenbrock – 2005
Léto v Berlíně - 2005
Sedmé nebe - 2008
Whisky s vodkou – 2009
