Podobně jako Dán Lars von Trier i rakouský tvůrce Michael Haneke chápe vlastní filmovou tvorbu jako způsob intelektuální provokace. Jeho akademicky konstruované odtažité snímky vyjadřují především nesmiřitelnou kritiku současné měšťácké společnosti, jejímž charakteristickým rysem je násilí zprostředkovávané masmédii.
Základní myšlenka, kterou se Haneke snaží ve svých filmech uplatňovat, zní, že film jako médium je založený na lži. Chce-li se tedy kinematografie stát uměleckou formou, musí najít způsoby, jak se vztahovat k pravdě. Lží však podle Hanekeho není nasáknuta jen audiovizuální tvorba samotná, ale také naše vnímání skutečnosti, které jí je ovlivněné. Současní lidé podle něj nechápou svět jako realitu, ale spíše jako soubor zkušeností a názorů zprostředkovávaných masmédii. Důsledkem toho jsou odcizené mezilidské vztahy a citové frustrace. Režisérovy filmy se tedy v zásadě soustředí buď na odhalování prolhané povahy médií nebo na zachycování osudů citově vyprázdněných jedinců v současné evropské společnosti.
Film je lež
Televize je častým motivem Hanekeho filmů. Většina z nich obsahuje scény zabírající televizní obrazovku, na níž hrdinové sledují nejrůznější záznamy od reportáží z míst válečných konfliktů (Kód neznámý) přes brutální filmy (Bennyho video) až po pornografii (Pianistka). Iluzorní svět filmových záznamů však často začíná přímo zasahovat do soukromí postav: manželský pár ve filmu Utajený dostává poštou videokazety se záběry ulice před jejich domem, videokamera nahraje vraždu dívky v Bennyho videu.
Hranice mezi skutečností a filmovým záznamem se rozostřují v Kódu neznámém, kde jedna z postav pracuje jako filmová herečka a snímek obsahuje několik záběrů z jejího filmu, aniž by tyto záběry odlišil od ostatních scén, nebo ve Funny Games, v nichž dvojice násilníků terorizujících členy středostavovské rodiny přímo na kameru oslovuje diváky filmu a v jednu chvíli dokonce přetočí proběhnuvší děj rychloposuvem zpět, jako by šlo o videozáznam.
Haneke o řadě svých filmů hovoří jako o parodiích na filmové žánry. Nejde zde však o dovedení žánrových prvků do přestřelených a směšných poloh jako u klasické parodie, ale o přizpůsobení žánrových postupů režisérově vizi ideální kinematografie. Hanekeho „parodie“ Bennyho video (krimi o ututlávání zločinu), Funny Games (thriller o vpádu psychopatického zločince do soukromí spořádané rodiny), Pianistka (melodrama), Čas vlků (katastrofické sci-fi) a Utajený (mysteriózní thriller) tak nejsou vůbec vtipné ani žánrové, protože jejich smyslem není budování smyšlených filmových světů, ale jejich destrukce.
Spíše se jedná o emocionálně studené intelektuální konstrukce, které mají diváka šokovat scénami vyhroceného násilí a zároveň jej přimět k zamyšlení nad způsoby, jakými audiovizuální, především televizní tvorba manipuluje se svými diváky. Násilí ve filmech zpravidla není přímo ukázáno, ale odehrává se mimo obraz, čímž se snímek má vyhnout prvoplánové efektnosti a zároveň nechat drastické výjevy na divákově fantazii.
Izolace ve společnosti
Druhá poloha Hanekeho kinematografie zahrnuje snímky kritizující současnou společnost. Režisér se však zříká hledání příčin psychického a sociálního stavu hrdinů, protože ty jsou podle něj příliš komplexní, než aby je bylo možné pravdivě zobrazit na plátně. Jeho filmy mají stavět diváky před otázky a nedávat mu na ně odpovědi. Postavy jeho filmů se proto často chovají nelogicky či přímo nesmyslně a ke svému jednání nemají žádné zjevné důvody (nejvýmluvnějším příkladem je hrdina Bennyho videa).
Obrazem zpřetrhaných mezilidských vazeb v současné společnosti je už Hanekeho debut pro kina Sedmý kontinent (režisér od poloviny sedmdesátých let do roku 1989 natáčel výhradně televizní snímky), který zachycuje osudy dobře situované rodiny, jejíž členové se rozhodli spáchat hromadnou sebevraždu, a snímek Pianistka, jenž ve freudovském duchu líčí příběh masochistické lásky frustrované učitelky hudby.
Filmy 71 fragmentů chronologie náhody a Kód neznámý dokonce rezignují na vyprávěcí strukturu a předkládají mozaiky izolovaných, jen volně souvisejících situací. Kód neznámý však ve svém závěru naznačuje hlubší provázanost životů lidí, jejichž životní peripetie dílo předkládá.
Antonín Tesař