Renesanční člověk a rebel amerického autorského filmu Woody Allen je v americkém filmu velmi zvláštním úkazem. Jeho sídlištěm, které opouští skutečně jen z donucení, není hvězdná Los Angeles, ale rodný New York, přesněji Manhattan. Jaké cesty za slávou a uměním musel projít člověk, který se nedostavil převzít si Oscara za nejlepší scénář a režii, čtěte v tomto skromném a nepříliš bulvárním portrétu.
Ano, New York. Zde se Woody narodil. On to vlastně nebyl Woody, kdo se narodil, byl to Allan Stewart Konigsberg – nešťastný, ale talentovaný žák místní židovské školy, jehož peskovala přísná matka Nettie, s níž to nevydržel ani Allanův otec. Oba rodiče byli sice rodilí Newyorčané, ale kořeny jejich rodu vedly do Evropy. Proto se v domácnosti Konigsbergových mluvilo převážně jidiš nebo německy.
Léta základní školy jsou možná důležitá pro Allanův duševní, intelektuální a citový rozvoj, ale záblesky talentu, jenž uplatnil ve svém budoucím povolání, lze sledovat až na škole střední. Zde se stal Allan Konigsberg velice oblíbeným patronem. Byl to vtipálek, uměl kouzlit s kartami a prý, světe div se, vynikal ve sportech. Na nic nečekal, a v touze po výdělku, začal již v pubertě psát skeče pro noviny a některé baviče. Už v šestnácti dostal první spisovatelskou práci a na svět přišlo světoznámé jméno Woody Allen.
Za vším hledej jazz
Je dobře známo, že Woody hraje na klarinet, jímž předloni oblažil se svou dlouholetou kapelou New Orleans Jazz Band i pražské Kongresové centrum. Jazz je pro něj nejen oblíbeným hudebním žánrem a častým zvukovým doprovodem jeho filmů, ale z jazzu také pochází Woodyho pseudonym. Pojmenoval se totiž po slavném klarinetistovi Woodym Hermanovi, v němž se ve své době vzhlížel.
Ačkoli byste od intelektuála typu Woodyho Allena čekali velké studijní nadšení, není tomu tak. Z Newyorské univerzity jej vyhodili po prvním ročníku, a tak se Woody učil zejména praxí. Nějakou dobu ho živila televize, kde psal skeče pro The Ed Sullivan Show, než se v roce 1961 prosadil jako komik.
Typickou postavičku nervózního, ukecaného a pesimistického intelektuála přivedl na svět v seriálu Candid Camera, který nejen psal, ale kde si také zahrál. V šedesátých letech se stal také úspěšným dramatikem. Hry Nepijte vodu a Zahraj to znovu, Same patřily k tomu nejúspěšnějšímu, co se na Broadwayi hrálo.
Woody psal povídky pro časopisy a vydal čtyři knihy sebraných skečů, nápadů, statí a her, jež se prodávají s úspěchem dodnes. Zlatá šedesátá pomyslně uzavřel v roce 1969 svým portrétem na titulní stránce magazínu Life.
Filmařina, frajeřina
Ačkoli svůj režijní debut What’s up, Tiger Lily natočil už v roce 1966, za skutečný začátek jeho výjimečně plodné filmařské kariéry můžeme považovat až léta sedmdesátá. Nelze však tvrdit, že to byla léta vrcholná, neboť kvalita a záběr Allenových snímků udivuje do dnešních dnů.
Kdo by neznal satirický surrealismus s komediálním nábojem na úrovni Monty Pythonů Všechno, co jste kdy chtěli vědět o sexu (ale báli jste se zeptat), jímž Woody uchvátil v roce 1972. Následující snímky Láska a smrt nebo Spáč, v nichž se objevuje tehdejší Allenova oblíbenkyně Diane Keaton, vyvrcholily v roce 1977 Oscarovým oceněním za scénář a režii geniálního filmu Annie Hall. Woody se na ceremoniál nedostavil.
Osmdesátky s Miou
Hvězdou Woodyho filmů z následující dekády se stala Mia Farrow. Ta zasáhla mocně i do jeho intimního života, ač se nikdy nevzali. Sem patří filmy jako Sex noci svatojánské, fiktivní biografie Zelig, melancholická cesta do duše ženy Alice nebo komedie Danny Rose z Broadwaye a řada dalších.
Na konci osmdesátých let vznikají tak slavné snímky jako komedie s tragickými životními obraty Zločiny a poklesky nebo komerčně velmi úspěšná Hana a její sestry, kde svými typickými sáhodlouhými dialogy, mnohdy na úrovni monologické eseje, rozebírá život, vztahy, smrt a samozřejmě New York.
Hurá do devadesátek
Absolutním rozkrýváním, až rozrýváním, vztahů mezi mužem a ženou, v nichž to neměl jednoduché ani ve svém osobním životě, se Allen zabývá ve filmu Manželé a manželky. V pomyslné tečce za osmdesátými léty se objevil vedle Mii Farrow v jedné z hlavních rolí režisér Sydney Pollack.
Bulvárním tiskem té doby shodou okolností otřásaly informace, o vztahu Woodyho Allena s adoptivní dcerou Mii Farrow, mladičkou Soon Yi- Previn, které v roce 1997 ukončil Allen tím, že si dívku vzal.
Allenovy filmy vždy souviseli s jeho momentálním osobním rozpoložením a životní situací. Právě jejich autenticita, schovaná pod upovídanou fasádu ztřeštěné komedie ze života, je to, co diváci na Woodyho filmech milují a často také nenávidí.
Nekonečné pocty
Zatímco v osmdesátých letech vzdal filmy Září nebo Vzpomínky na hvězdný prach hold režisérům Ingmarovi Bergmanovi a Federicovi Fellinimu ve filmu Stíny a mlha z roku 1992 se klaní před německým expresionismem. Jeho obdiv patří i historicky významným institucím jako ve filmu Zlaté časy rádia, a zejména – nečekaně – jazzu. Snímek Sladký ničema, kde si zahrál nezodpovědného a zhýralého kytaristu Sean Penn, skládá skrze fiktivní „životopis“ poklonu Django Reinhardtovi.
Spíše než poctou, ale výpravou do Allenovi blízkého i vzdáleného prostředí je krimi komedie nominovaná na sedm Oscarů Výstřely na Broadwayi, či černobílá sonda do světa slavných Celebrity. Zatímco na „Broadwayi“ se Allen baví svými postavami v životu nebezpečných absurdních situacích, v Celebritách se snaží proniknout pod povrch bulvárním povídačkám o hvězdách, jež vykresluje jako figury stižené obzvlášť těžkými existencionálními problémy. Pro ty, kteří v době úspěchu Titanicu nenáviděli Leonarda DiCapria, to musel být balzám pro duši…
Až do dnes
Jedenadvacáté století přineslo krom řady lehkých kriminálních komedií, a satirického sebezpytování ve snímku Hollywood Ending, i několik výjimečných filmů, které září v Allenově filmografii jako klenoty. Hvězdou první dekády nového milénia se stala Scarllett Johannson a šíře jejího hereckého talentu i nesmírného půvabu. Po boku Jonathana Rhyse Meyerse si zahrála ve vynikajícím filmu Match Point – Hra osudu, který natočil Allen v Británii a kde jazz vystřídala opera. Match Point je čistokrevným, pro Allena až atypickým dramatem, v němž poznáme jeho rukopis téměř až v samém závěru. Vicky Christina Barcelona z roku 2008 zase přinesla Oscara Penélope Cruz za roli nesnesitelné ex-manželky Javiera Bardema.
Do kin právě přichází jeho zatím poslední snímek Užívej si, co to jde a na letošní Cannes představí film You Will Meet a Tall Dark Stranger, na němž spolupracoval s Naomi Watts, Anthonym Hopkinsem, Antonio Banderasem nebo Joshem Brolinem.
Čtyřiasedmdesátiletý Woody Allen senilitou netrpí. Jeho filmy jsou sice pořád typicky „Allenovské“, ale přesto se neopakují. Lehkou komedii, kterou bychom zařadili k jeho průměru, zpravidla střídá nečekaně objevný krok do jiného žánru. Jelikož Woody Allen cítí, že má ve filmu stále co objevovat a co říct, máme i my diváci to potěšení chodit na jeho další díla s velkým očekáváním. A to je u tvůrce s filmografií přesahující dvě generace docela obdivuhodné.
Daniel Řehák
Výběrová filmografie:
Seber prachy a zmiz – 1969
Banáni – 1971
Všechno, co jste kdy chtěli vědět o sexu (ale báli jste se zeptat) – 1972
Spáč – 1973
Láska a smrt – 1975
Annie Hallová – 1977
Manhattan – 1979
Vzpomínky na hvězdný prach – 1980
Sex noci svatojánské – 1982
Zelig – 1983
Danny Rose z Broadwaye – 1984
Purpurová růže z Káhiry – 1985
Hana a její sestry – 1986
Zlaté časy rádia – 1987
Září – 1987
Zločiny a poklesky – 1989
Alice – 1990
Manželé a manželky – 1992
Stíny a mlha – 1992
Tajemná vražda na Manhattanu – 1993
Výstřely na Brodwayi – 1994
Mocná Afrodité – 1995
Všichni říkají Miluji Tě – 1996
Pozor na Harryho – 1997
Celebrity – 1998
Sladký ničema – 1999
Darebáčci – 2000
Prokletí žlutozeleného škorpiona – 2001
Hollywood Ending – 2002
Cokoliv – 2003
Melinda a Melinda – 2004
Match Point – 2005
Sólokapr - 2006
Vicky Cristina Barcelona - 2008
Užívej si, co to jde (Whatever Works) - 2009