FILM > PORTRÉT
Vanessa Redgravová – Uměním ke spáse světa
Její narození oznámil Laurence Olivier, kolega jejího otce, na představení Hamleta na jevišti slavného Old Vicu větou: „Dnes se narodila velká herečka“. Vanessa Redgravová, držitelka Oscara, Emmy, Tony, Volpiho poháru, Zlaté palmy či Zlatého glóbu, jeho slova naplnila.
Tennessee Williams ji nazval „největší žijící herečkou naší doby“. Její profesní dráha zabírá už přes čtyři dekády, přes osmdesát filmů a nespočet další práce v televizi a na jevišti. Dostalo se jí klasického hereckého vzdělání a jako každá pravá britská herečka na začátku 60. let začínala na divadle se Shakespearem. Její kariéra kombinující klasiku s modernou a artové umění s komercí je ovšem příliš zajímavá na to, aby se dala nazvat konvenční. Nejspíš proto, že sama Vanessa není konvenční. Ani zdaleka.
Vášnivá mučednice
Filmové obecenstvo si získala jako inteligentní, modernistická žena, která za zdánlivě chladnou, odtažitou maskou skrývá vášně a rozporuplné emoce. Taková byla v jedné ze svých velkých, na Oscara nominovaných rolí v Isadoře, životopisu taneční inovátorky Isadory Duncanové, nebo v Bostoňankách, kde opět s velkým úspěchem ztvárnila americkou sufražetku z 19. století. Typ silné angažované ženy sedí i na její politickou roli. Redgravová proslula i jako neúnavná a hlasitá levicová radikálka protestující proti řadě věcí, od Vietnamské války, přes zacházení s Palestinci či Čečenci, po válku proti terorismu i výstavbě supermarketů. Tyto aktivity ji přivedly až k zatčení, politickým kampaním i do řad ultralevičácké a později zdiskreditované Dělnické revoluční strany požadující rozpuštění kapitalistického systému i britské monarchie.
Vanessa svou profesi a své přesvědčení neoddělovala, popularity využívala k propagaci apelů na dodržování lidských práv a názorů na světovou politiku. Nejznámější příklad pochází z roku 1978, kdy si přišla pro svého dosud jediného Oscara pro nejlepší herečku ve vedlejší roli, jehož obdržela za další silné představení, tentokrát v roli bojovnice proti nacismu ve filmu Julie. Kromě obvyklých díků zmínila i protesty židovských skupin proti její nominaci slovy, že se „nenechá zastrašit sionistickými hrdlořezy“. Zrovna v Hollywoodu tento výrok moc neocenili. Ale jak o své sestře jednou poznamenala Lynn Redgravová: „Vanessa si vždycky připadala tak trochu jako Johanka z Arku, je v ní kousek mučednice.“
Jakkoliv její politické aktivity dlouho pobuřují a rozdělují veřejnost a na konci 70. let poněkud zpomalily její kariéru, na názoru na Vanessu Redgravovou jakožto herečku se všichni shodnou. Patří mezi nejlepší. Jejím poznávacím znakem je odvaha vrhnout se na emocionálně náročné role.
„Sledovat její práci je jako dívat se skrz vrstvy skla. Každá z nich je pokryta mýtickými akvarely, vrstva po vrstvě, dokud není tma – ale i pak víte, že jste ještě nedošli na dno. Jen jednou jsem u nějakého herce cítila to samé a to bylo u Marlona Branda. Stejně jako Vanessa se i on vždycky zdál být v jiné realitě, jakoby vycházel z nějakého tajemství, magnetického vnitřního rytmu,“ popsala svůj pohled na herectví Redgravové kolegyně z filmu Julie, podobná radikální agitátorka Jane Fondová.
Herečka od narození
Jak předpověděl Laurence Olivier, Vanessa se pro herectví narodila, konkrétně na konci ledna roku 1937 v Londýně, a to doslova. Její otec byl herec Michael Redgrave, matka herečka Rachel Kempsonová a umělecké geny proudily rodinou mezi předky, sourozenci i potomky. Oba další Redgravové, kteří následovali po Vanesse, Corin a Lynn, také hráli. Její dvě dcery Joely a Miranda Richardsonovy se též daly na herectví, jedna si vzala filmového producenta, druhá herce Liama Neesona. Z Vanessina syna Carla Nera zase vyrostl režisér a scénárista.
Michael Redgrave byl v mládí socialista, než se během války naučil v zájmu své kariéry chovat víc apoliticky. Vanessa uvedla, že se o politiku začal zajímat v osmi letech, když se dozvěděla o koncentračních táborech. Pokud ale politiku začala brát vážně až na konci převratných 60. let, s další rodinou tradicí, herectvím, si seriózně začala už v roce 1954, kdy vstoupila na londýnskou školu dramatu. O čtyři roky později debutovala na jevišti, po boku otce. Ačkoliv ona sama pochybuje o existenci Shakespeara tak, jak se podává (podle ní to byl nějaký aristokrat), první významnou roli na divadle dostala právě v jeho hře. V roce 1961 jako Rosalinda v komedii Jak se vám líbí prý uchvátila Jeana Renoira a jistě i Tonyho Richardsona, režiséra, který zrovna s kamarády tvořil britskou novou vlnu.
O rok později si ho vzala a zapojila se do hnutí tzv. „kitchen cinema“, nejvýrazněji rolí v komedii Karla Reisze Morgan – případ zralý k léčení. Už tenhle první větší filmový part jí vynesl pozornost a spršku nominací. Status ikony své doby potvrdila účastí v Antonioniho kultovní Zvětšenině, kde ztvárnila záhadnou modelku.
Manželství s Richardsonem se sice po dvou dcerách a pěti letech rozpadlo, když ji on opustil kvůli Jeanne Moreauové a ona se utěšila v náručí kolegy z Kamelotu Franca Nera. Filmová kariéra, kterou ji Richardson pomohl rozvinout, se naopak pyšní obdivuhodnou stabilitou. Se stárnutím ubývá velkých dostupných rolí, herečka ale tento handicap zdolala tím, že svůj záběr rozšířila, jak jen to šlo. Na kontě má antickou tragédii, thriller, krimi, detektivku, historické drama i akční film, stejně tak výhry i neúspěchy. Hrála mentálně narušenou jeptišku i lesbickou feministku, královnu Skotska, paní Dallowayovou, matku Oscara Wildea i Agátu Christie.
Od 90. let ji vídáme většinou ve vedlejších rolích, ale stále v rozdílných filmech. Další ceny jí vynesly vytříbené kostýmní drama Rodinné sídlo i nezávislá americké krimi Malá Oděsa, zcela jinému publiku se představila jako dealerka zbraní v první Mission: Impossible, kam si ji osobně vyžádali Tom Cruise a Brian De Palma. Ještě lepší nabídku než vybíravý film skýtala televize. Tam se mohla stát transsexuální tenistkou, manželkou Winstona Churchilla, jednou z hrdinek v remaku Co se stalo s Baby Jane?, kde hrála s vlastní sestrou, nebo osamělou lesbičkou, které zemře partnerka, v episodě projektu Kdyby zdi mohly mluvit 2, za níž získala svou druhou Emmy. Náročné role ji nabízí dodnes i divadlo, v roce 2003 vyhrála za drama Eugena O´Neilla Cesta dlouhým dnem do noci cenu Tony.
Tragédiím navzdory
V poslední době jsme ji na plátně viděli v oceňovaném dramatu Pokání, kde dostala na starost „poslední“, poučenou a litující Briony, a nyní v romantice Dopisy pro Julii, kde se opět setkala s Francem Nerem, otcem svého syna. Italský herec se stal po delším vztahovém intermezzu v roce 2006 i jejím druhým manželem, díky čemuž dostaly Dopisy i osobní rozměr. Zahrála si také se svými dcerami, se starší Natashou ve filmech Bílá hraběnka a Ten večer, s mladší Joely v seriálu Plastická chirurgie s r.o. S bratrem Corinem založila Moving Theatre a stále pořádala politické protesty.
Možná bude Vanessa stejně jako její matka hrát až do svých devadesáti let. V posledním roce ovšem její vitalitu a pracovitost utlumilo několik rodinných tragédií. Loni v březnu se při malé lyžařské nehodě smrtelně zranila její dcera Natasha Richardsonová, letos na jaře jen měsíc po sobě zemřeli oba její sourozenci Corin a Lynn. Vanessa Regravová se po smrti dcery stáhla z několika projektů, např. ze Scottova Robina Hooda, a letos oznámila, že si od herectví odpočine, aby mohla strávit víc času s rodinou.
Snad to neznamená konec její bohaté kariéry, přestože fakt, že v únoru tato vášnivá marxistka převzala zrovna z rukou prince Williama čestnou cenu a členství od Britské filmové akademie, by se hodil jako její hezká tečka. Už teď ale čekají na dokončení další tři filmy s Vanessou Redgravovou, včetně režisérského debutu Ralpha Fiennese Coriolanus (zase Shakespeare). Třiasedmdesátiletá herečka stále věří, že kvalitní umění je podstatné pro to, aby naše společnost zůstala lidská a příčetná. A pokud bude mít dost sil, jistě ve své misi za zlepšení světa bude pokračovat do posledního dechu.
Iva Přivřelová
Výběrová filmografie:
Morgan – případ zralý k léčení (1966)
Člověk pro každé počasí (1966)
Zvětšenina (1966)
Kamelot (1967)
Isadora (1968)
Tiché místo na venkově (1969)
Marie Stuartovna, královna Skotska (1971)
Trójanky (1971)
Vražda v Orient expresu (1974)
Julie (1977)
Agáta (1979)
Playing for Time (1981) (TV)
Bostoňanky (1984)
Wetherby (1985)
Prick Up Your Ears (1987)
Rodinné sídlo/Howards End (1992)
Malá Oděsa (1994)
Měsíc u jezera (1995)
Mission: Impossible (1996)
Drtivý dopad (1998)
Narušení (1999)
Kdyby zdi mohly mluvit 2 (2000) (TV)
Přísaha (2001)
Stahující se mračna (2002) (TV)
Venuše (2006)
Ten večer (2007)
Pokání (2007)
Dopisy Julii (2010)
The Whistleblower (2010)
Coriolanus (2011)
