Existuje mezi českými diváky někdo, kdo nemá rád Josefa Abrháma? Herec, obdařený téměř nekonečnou schopností získávat divácké sympatie, dospěl ale do zásadního bodu své kariéry. Totiž k Odcházení.
Pro druhou polovinu dvacátého století představuje Josef Abrhám v české kinematografii totéž, co Oldřich Nový pro tu první. Totiž ztělesnění přirozené elegance a nenápadného šarmu, který většina českých herců postrádá, a který právě proto Čechům tolik imponuje. Onen šarm a elegance jsou však doprovázeny takovou dávkou milé sebeironie i obyčejné slušnosti, že nikoho neprovokují, nikoho nepohoršují, pouze vzbuzují přízeň a sympatie napříč diváckým spektrem, u obou pohlaví a u všech generací.
Ve filmu Odcházení – který by mohl být jedním ze stěžejních bodů jeho herecké kariéry – si zahrál stárnoucího politika, který se těžce vyrovnává s odchodem z politického výsluní. „Má za sebou více či méně bohatý život, který se náhle zastaví, ve své dosavadní podobě skončí – což je vždy krizový okamžik s nadčasovou platností. Pokud jde navíc o politika se zářivou kariérou, asi tu proměnu snáší ještě hůř. Záleží na povaze, ale vyrovnat se s tím, že už nic se nebude opakovat, znamená velkou zátěž. Ovšem v určité míře to zažije každý z nás, nevíme, zda se k stáru dokážeme adaptovat,“ řekl Abrhám v rozhovoru pro Lidové noviny.
Arnošt Blažej versus Dalibor Vrána
O umělecké škole prý začal uvažovat jen proto, že v 50. letech kvůli svému politicky nevhodnému původu neměl šanci dostat se na žádnou jinou. Dokončil ji ale už jako jedna z vycházejících hereckých hvězd: troufale odmítl nabídku na angažmá v Národním divadle a raději zamířil do tehdy vznikajícího Činoherního klubu: „Fascinovala mne ta myšlenka klubu. Klubu coby intimního prostoru, vnitřního fungování lidí, kteří si jsou rovnocenní a spojení stejnou myšlenkou. Najednou mi přišlo, že v Národním divadle bych sice mohl příjemně dožít, ale já jsem si potřeboval ještě mnoho věcí vyzkoušet,“ vysvětluje.
Před filmovou kamerou si zatím zkoušel hlavně role pohledných mizerů, sukničkářů, nespolehlivých a ironických flinků – ať už šlo o legendární drama Každý den odvahu nebo Nemocnici na kraji města, kde mu role Arnošta Blažeje přinesla masovou popularitu se všemi klady i zápory.
Ze škatulky uhlazeného lumpa vyklouzl díky filmům Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka, kteří mu svěřili hlavní role ve filmech Kulový blesk a Vrchní, prchni! – role obyčejného chlapíka, který se i v rámci normalizační socialistické nudy dostává do dosti neobyčejných situací.
Takový pěkný pár
Pokud bychom chtěli najít mezi českými herečkami Abrhámův dokonalý ženský protějšek, který by v dámské verzi zrcadlil jeho již zmíněnou eleganci, šarm i jemný smysl pro humor, nejspíš bychom nemohli vybrat nikoho vhodnějšího, než jeho manželku – Libuši Šafránkovou, se kterou si zahrál „dokonalý pár“ ve filmech Svatební cesta do Jiljí nebo Vrchní, prchni. Potkali se začátkem 70. let v Činoherním klubu. „Já jsem chodila tajně na jeho představení a on na ta moje,“ vzpomíná Šafránková. (Josef Abrhám ovšem v té době žil se zpěvačkou Naďou Urbánkovou, která se o jejich začínajícím vztahu údajně dozvěděla od své kadeřnice.)
Od té doby patří k sobě jako jedno z nejidyličtějších manželství v českém šoubyznysu. Patrně nejtěžší okamžiky jim připravil český bulvár, který na Šafránkovou před deseti lety vyrukoval se smyšlenou kauzou o jejím „alkoholismu“. Josef Abrhám si v té době připomněl svou roli Karla Čapka ve filmu Člověk proti zkáze: „Ten film je aktuální tak, až mě mrazí. Třeba úloha bulváru, který Čapka uštval pomluvami, kde vzal na vilu, že se podbízí Masarykovi. Tam je klíčová scéna, kdy Čapek diskutuje s Vančurou o tom, co je dav a co je lid. A v jejím závěru řekne: „Lidi jsou hlupáci, Vančuro“. Čapek, který tak silně hlásal víru v „člověčinu“, na konci života dospívá k takové skepsi. To je svým způsobem varující dodnes,“ řekl Abrhám v rozhovoru pro Hospodářské novinky.
Abrhámova vlastní skepse zatím, naštěstí, nebyla tak velká, aby mu zabránila ještě jednou se vrátit před filmovou kameru. Byť by to bylo kvůli Odcházení.
Darja Nečasová