Jednou z nejoblíbenějších a zároveň nejhůře hodnocených filmových sérií je bez diskusí Planeta opic. Je paradoxní, že na základě stejnojmenného románu Pierra Boullea vzniklo sedm filmů a jeden seriál, i přesto, že se vždy, s výjimkou Útěku z Planety opic, počítalo s daným filmem jako s posledním v sérii.
Jenže producenti si vždy řekli, že náklady jdou ještě o něco snížit a popularita je pořád slušná a tak není důvod proč nezkusit nenatočit ještě jeden díl... A nebo remake jak jsme si navykli po roce 2000. Nicméně na začátku stála jen jedna kniha a jeden film, který předurčil úspěch celé ságy. A paradoxně i její prokletí – samotnou existenci pokračování.
Orientalismus v praxi
Není příliš překvapivé, že původní myšlenky Boullea se ve snímku ztratily. Boulle do svých románů pravidelně promítal obavy ze vzestupu východní Asie a byl celkem mírným, ale neodbytným hlasatelem orientalistického světonázoru. Na tom se notně podepsal čas, kdy byl v japonském zajetí.
Planeta opic pak funguje jako dystopická metafora kolonizovaných národů v Indočíně a hlavně Japonska, které zažívají velký technologický boom a dostávají se před své kolonizátory. V prvním snímku, v němž září Charlton Heston už mnoho z této myšlenky nezbylo, ale určité orientalistické rysy zde najdete i tak. Nicméně Planeta opic je velmi vzdálena svému knižnímu předobrazu. Opice zde kvůli náročnosti na rozpočet nejsou na úrovni našich 60. let, ale nacházejí se v mnohem primitivnějším stavu civilizace. Na film samotný navíc skoro nedošlo. Producenti nevěřili tomu, že by se film plný lidí v opičích maskách mohl uchytit. Teprve úspěch Fantastické cesty ukázal, že sci-fi může diváky zaujmout a projekt schválili.
Planeta opic se skutečně stala hitem, při přepočtení rozdílu inflace se dokonce až do nedávných let držela v čele snímků v oblasti zisku v první den. A i když byl Pierre Boulle velmi rozčarován koncem se Sochou svobody, začalo se diskutovat o pokračování a možnosti, že by francouzský spisovatel napsal scénář. K tomu došlo, alespoň v základním „nástřelu“, nicméně posléze začali filmaři dělat nezbytné změny a z původního idylicky zakončeného příběhu, v němž se Taylor, hrdina prvního filmu, postaví do čela povstání a nastolí svět, v němž žijí opice i lidé pospolu, se stal v reálu spíše odraz dobového pohledu science fiction – tedy kvalitativně velmi nízko posazený film jménem Do nitra Planety opic.
Začátek úpadku Planety opic
Charlton Heston jako zkušený herec věděl, že sequel není dobrý nápad a původně se ve filmu nechtěl vůbec objevit. Nakonec souhlasil s tím, že bude ve filmu jen na chvíli (takže scénář byl opět přepracován a hlavním hrdinou se stal Brent z nové mise ze Země) a nakonec i prosadil finální řešení pomocí atomové superpumy, která zničí celý svět. Doufal, že tak sérii ukončí, ale marně. Přitom film už dějově nijak nevynikal a představení telepatických mutantů, reflektujících stupidní nápady filmařů té doby, vzniklé z opojení možnostmi nového žánru, měly film odsoudit do pekel. Ani filmaři s pokračováním příliš nepočítali, jenže...
Přišel čas sérii opravdu pořádně využít. A tak zničení Země v budoucnosti unikne trojice opic pomocí opraveného Taylorova vesmírného modulu a ocitne se po časoprostorovém skoku na Zemi v době „blízké budoucnosti“. Tím se samozřejmě ušetřila obrovská část rozpočtu, protože nebylo třeba dělat kulisy a masky pro tři herce nejsou finančně náročné. Útěk z planety opic už otevřeně koketoval s konceptem rodinného filmu, jemuž se ovšem dosti vymyká brutální konec, který ale zase jako jediný jasně směřuje k pokračování, s nímž počítali i producenti. Film s tolika logickými děrami pak nezachrání ani snaha co nejvíce se přiblížit motivům původního Boulleova světa. A rovnou můžeme skočit k Dobytí planety opic, primitivnímu snímku, který má šanci uspět jen ve videu hodně znuděného trosečníka. Příběh Caesara, revolucionáře, který vyrve opice z područí lidí, je jen stínem původního atmosférického snímku. A i když se zaklínají, že tenhle díl měl být posledním, rok na to, léta páně 1973, pět let po natočení prvního snímku, uzavírá tuto kapitolu Bitva o planetu opic, hřebíček do rakve série.
Pokusy o vzkříšení korunuje Zrození
Jenže když máte výdělečnou a oblíbenou sérii, je těžké opustit ji. Seriál Planeta opic, který se objevil i u nás, je toho důkazem. Snaha vyždímat ze značky ještě něco byla naštěstí ukončena finančním neúspěchem, nicméně to nás neuchránilo toho, aby nás v době porevoluční jedna z českých televizí tímto zážitkem neoblažila. Naštěstí už můžeme skočit do roku 2001, kdy se splnil sen Tima Burtona natočit remake Planety opic. Nicméně ono „naštěstí“ je velmi relativní. Film trpí příznaky typickými pro filmy, které jsou dětským snem svých režisérů. Mnohé zajímavé prvky a dobré herecké obsazení nedokáží zakrýt fakt, že film nemá co přidat ani čím obohatit. Řemeslně nadprůměrný film kiny profrčel a nenadchl a to i přes vynikající masky. Skoro by pak člověk nové Zrození Planety opic odsoudil... Jenže zázraky se dějí a nový snímek se nejvíce blíží kvalitám prvního snímku – a co více, blíží se i kulturně politickému apelu Boulleova románu. Tedy ne obsahově, ale jen tím, že nějaký má. Ve svém vyznění je naopak ne alarmistický či dystopický, ale spíše smířený s tím, že je třeba se adaptovat na nové časy. Je to tedy paradoxní, že se první Planeta opic dočkala důstojného pokračování více než čtyřicet let po své premiéře. Je to o to překvapivější, že se tak stalo v době, kdy jsou úspěšné značky mnohdy brutálně deformovány ve snaze o „aktuálnější zážitek“. Takže tu máme malý, netradiční klenot. A teď už bychom mohli nechat lidoopy spát, ne? Hlavně ať někoho nenapadne točit pokračování...
Aleš Smutný