Čekali jsme postmoderní Tucet špinavců, ale Tarantino nám všem vytřel zrak. Jeho hra s očekáváními a identitami postav na půdorysu směsice komedie s dramatem neukazuje jen různé žánry v novém světle. Tahle vyprávěnka je především o moci, kouzlu a zrádnosti kinematografie.
I přesto, že se Tarantinovi opět daří vystřídat několikero žánrů, působí jeho poslední snímek až určitým klasickým dojmem. Dvě ústřední dějové linie (příběh židovky Šošany a tajné operace jednotky Hanebných panchartů), které se nikdy neprotnou, byť v závěru sdílí stejný prostor i cíl, se nesou ve znamení klasických žánrů: válečného snímku a melodramatu. I přes velmi složité formální a vypravěčské kejkle, v jejichž rámci jsme mimo jiné svědky hry se samotnými tarantinovskými trademarky, snímek ubíhá do značné míry v duchu děl meziválečného studiového systému: většina dialogů se nezaobírá popkulturou či všednodenními problémy, ale spíše jde o mnohem větší hry, v nichž postavy přecházejí z přetvářky do přetvářky a diváci tají dech.
Tarantino byl vždy režisérem bez jasné identity, přejímání a variování známého jsou jeho předností i tvůrčí metodou. Tentokrát je v něm ještě více z Hitchcocka a Leoneho a předkládá nám nesmírně elegantní a přitom patřičně krvavou pohádku o pomstě a zabíjení nácků, se spoustou odkazů k dobové kinematografii, trochou nezbytné popkultury (na přetřes přijde například King Kong či Karel May) a dech beroucím finále.
Snímek rafinovaně uniká jak z melodramatu, tak z válečného akčňáku, který bychom podle traileru čekali nejvíc, přesto je neuvěřitelně napínavý a divácky vděčný, neboť Tarantino přes veškerou podvratnost dokáže jako vždy nabízet i veškeré žánrové potěchy s nevídanou intenzitou, ať už jde o humor, napětí či akci. Minimálně na první pohled je formálně umírněnější, sice jsou Pancharti rozděleni do kapitol, ale žádné velké rošády s chronologií se nedějí a místo eklektického míšení parafrází známých děl se variují obecnější žánrové principy. Přitom však v jiných ohledech je Tarantino ještě rafinovanější než dřív, počínaje takovými detaily, jako že veškerá hudba byla už použita v jiných snímcích (většinou jde o skladby od Moriconeho či Bernsteina, ale dojde i na Bowieho s Moroderem) a konče faktem, že veškeré dění se točí kolem filmu. Samotná kinematografie je v mnoha podobách představena jako zbraň a tentokrát se s ní Tarantino trefil opravdu do černého.
ORIGINÁLNÍ NÁZEV: Inglourious Basterds
INFO: USA/Německo/Francie, 2009, Drama/Válečný, 153 min
REŽIE: Quentin Tarantino
HRAJÍ: Brad Pitt, Mélanie Laurent, Christoph Waltz, Eli Roth, Michael Fassbender, Diane Kruger, Daniel Brühl
AUTOR: Tomáš Stejskal
Podívejte se na trailer: