I ve svém posledním filmu se Almodóvar pouští do zkoumání proměn identity, tentokrát se však místo změn pohlaví či menšinových sexuálních orientací zaměřuje na úrazy lidí od filmu a na jejich důsledky jak pro dotyčné tak pro samu kinematografii. Výsledek je stylový, konceptuální a místy pěkně rozvleklý.
Pedro Almodóvar si opět pohrává s klasickými hollywoodskými žánry; postavy ocitnuvší se ve vleku událostí, překombinovaná dějová linka plná flashbacků a osudové ženy, to vše patří do arsenálu melodramat či noirových snímků z poloviny minulého století. Nejen, že tyto žánry používá po svém, ale od záměrně neobratného či nevhodného užití žánrových konvencí postupuje k prozkoumávání filmu jako zákeřného, opojného i léčivého média. Toto ústřední téma není nepodobné filmu, který shodou okolností dorazil do našich kin jen o týden dříve, a sice Hanebnejm panchartům Quentina Tarantina. Dokonce i žánrová podobnost tu je (melodrama je pro oba snímky zásadní polohou), zatímco Tarantino však mezi žánry bruslí s ohromnou lehkostí a mnohými, poměrně komplikovanými způsoby, Almodovar je doslovnější (když jedna z ústředních postav je zcela zjevnou parafrází na hrdinu snímku Peeping Tom, je opravdu třeba hovořit o tom explicitně v závěru?) a ke konci mnohem přímočařejší, s tím, že snímek obsahuje i momenty vysloveně metafyzické (zářící obrazovka je představena jako cosi magického či dokonce v jistém smyslu uzdravujícího).
Dobré herecké obsazení ani tradičně podmanivá vizuální stránka nepřekryjí to, že film od poloviny začíná ztrácet tempo (na vině je způsob, kterým jsou prostřídávány obě dějové linie oddělené průrvou 14ti let) a vypjaté hry točící se kolem toho, kdo za co a proč může a kdo a kdy se to dozví, přestávají být napínavé a stávají se trochu únavnými.
To vše je sice součástí hrátek režiséra s vlastním publikem, neboť například fakt, že film, který postavy natáčí a nedotočí, začíná diváka postupně zajímat více než snímek, který právě sleduje, není jistě náhodný. Ovšem koncepce založená na tom, že budeme rozkrývat vlastní unuděnost, není dostatečným tahounem a film je celý v zajetí parafrází a citací, jejichž formální povedenost je mnohdy výše než důvod, proč jsou užity. Snímek je místy opravdu potěchou pro cinefily, ale není to přeci jen málo?
ORIGINÁLNÍ NÁZEV: Los Abrazos Rotos
INFO: Španělsko, 2009, drama/thriller, 128 min.
REŽIE: Pedro Almodóvar
HRAJÍ: Penélope Cruz, Lluis Homar, Blanca Portillo, José Luis Gómez
AUTOR: Tomáš Stejskal
Podívejte se na trailer: