Po nedávném snímku Bratři Bloomovi mísícím romantickou komedii ve stylu Amélie z Montmartru s krimi filmem natočil sám tvůrce Amélie svéráznou variaci na Dannyho parťáky, v níž ovšem bizarnost a infantilnost nejsou ničím motivovány a je opravdu obtížné odolat tvrzení, že její název přesně vystihuje výsledný dojem z filmu.
Mnohým snímkům je dnes vlastní pracovat s infantilní stylizací. Často je to plodné, připomeňme třeba tvorbu Wese Andersona (Darjeeling s ručeným omezeným), u něhož je dětinskost vnesena do melancholického, smutného světa, či do kin souběžně přicházející snímek Panika v městečku, kde postavičky z hračkárny koketují s anarchií a zavedené hodnotící škatulky díky tomu praskají ve švech.
Jean-Pierre Jeunet už ve svém krátkém snímku Foutaises začal utvářet svět, jehož postavy se věnují podivným sběratelským činnostem a sestavování výčtů oblíbených a neoblíbených věcí či aktivit. V tomto animovaném kraťasu a v následujících sci-fi hříčkách Delikatesy a Město ztracených dětí vznikají univerza balancující na pomezí apokalypsy a nostalgie, v nichž hravost, vizuální přebujelost a dětské požitky ze shromaždování a sérií detailů – takřka jako z románů Julese Verna – působí vcelku neotřele.
Posun do dnešní Paříže a do žánru romantické komedie dal vzniknout Amélii z Monmartru, Jeunetovu nejúspěšnějšímu snímku, v němž ovšem je tato stylizace ošemetná, protože dělá ze současné metropole neproblematický pohádkový svět.
Galimatyáš však nepředstavuje nic jiného než svět viděný optikou pětiletého dítěte a režisérovy trademarky, tedy bezmezně dobrosrdeční lidé a audiovizuální obžerství, jsou sice stále stejně vděčné jako dříve, ale přinejmenším eticky naprosto neomluvitelné. Už Bazilovo setkání s milými bezdomovci žijícími si svůj vlastní svět někde na skládce, do něhož jej rádi zahrnou a všem je jim bezvadně, jakékoli sociální problémy banalizuje a výsledek je mnohem horší než v Amélii, kde jsou taková témata vypuštěna úplně.
Fakt, že se všichni připojí k osnování pomsty, která nemá postihnout přímé viníky Bazilovy újmy, ale zničit šéfy dvou největších zbrojovek, utváří z party ze šroťáku sluníčkově pohodové teroristy, kteří však – optikou stylizace filmu viděno – jsou naprosto kladnými postavami. Jestliže Pixaři dělají chytré dětské filmy (i) pro dospělé, Jeunet jde opačným směrem a snaží se z diváků udělat dětinské idioty.
ORIGINÁLNÍ NÁZEV: Micmacs a tire-larigot
INFO: Francie, 2009, Krimi/Komedie, 105 min
REŽIE: Jean-Pierre Jeunet
HRAJÍ: Dany Boon, Dominique Pinon, François Berléand
AUTOR: Tomáš Stejskal
Podívejte se na trailer: