Rakouský režisér Michael Haneke se vzmohl ke svému dosud nejlepšímu filmu. Loňská festivalová senzace potěší nejednoho milovníka klasických autorských snímků.
Hanekeho tvorba až dosud spočívala na ilustrování jednoduchých intelektuálních tezí pomocí odtažitého analytického stylu prokládaného efektními výbuchy násilí (to, že se zde samotné násilné akce zpravidla nezobrazovaly přímo v záběru, nic nemění na jejich efektnosti – ta spočívá především na kontrastní nečekanosti násilných obrazů oproti nepřirozeně strohé stylizaci zbytku filmu).
V Bílé stuze se tyto tendence proměňují do tvaru, který je méně manipulativní a významově mnohoznačnější. Postavy přestávají působit jako chodící psychiatrické diagnózy (hrdinka Pianistky) nebo obživlé konstrukty mediálních účinků (hrdina Bennyho videa, dvojice agresorů ve Funny Games), ale konečně vyzařují dojmem lidských bytostí a děj poprvé disponuje něčím, co by se dalo považovat za tajemství a nikoli za pouhou tezi nevysvětlitelnosti (především děj filmu Utajený).
Chápat snímek o společenském klimatu Německa na prahu první světové války jako dílo postihující kořeny nacismu, což je fráze, kterou přebírá většina českého tisku, je vůči nedořečenosti díla značně zjednodušující.
To, že Bílá stuha loni vyhrála hlavní cenu v Cannes a stala se patrně nejdiskutovanější festivalovou událostí, je způsobeno právě proměnou, kterou prošel styl díla oproti starším Hanekeho filmům. Chladná odměřenost tu přechází v dojem naprosté ukočírovanosti a sebekontroly snímku jako celku, jež připomíná tvorbu dominantních autorských osobností evropské kinematografie šedesátých let. Děj i styl sledují jasně definované téma a každý detail dotváří mozaiku komplexní autorské vize světa.
Takto pevně uchopené dílo s originálním dějem a literárními, precizně formulovanými dialogy působí jako zjevení především v současné situaci dlouhodobé krize scénářů, která prochází napříč všemi vrstvami kinematografie. Zjevením Hanekeho snímek patrně také zůstane. Mladší generace festivalových tvůrců se totiž krizi scénářů učí obcházet důrazem na rafinovaný styl, improvizaci, realismus či minimalismus.
ORIGINÁLNÍ NÁZEV: Das weisse Band
INFO:Rakousko, Německo, Francie, Itálie, 2009, Drama, 144 min
REŽIE: Michael Haneke
HRAJÍ: Christian Friedel, Burghart Klaussner, Ulrich Tukur, Ursina Lardi
AUTOR: Antonín Tesař
Podívejte se na trailer: