FILM > TÉMA
Jaký byl 44. Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary
Letošní ročník byl v mnoha ohledech výjimečný: soutěž nabídla o poznání výraznější kvalitu než v letech minulých, novinky velkých režisérů vesměs předčily očekávání a navíc tu bylo k vidění neobvyklé množství znamenitých debutů.
Ty tam jsou však doby, kdy se úzkostlivě čekalo na novou znělku a celkový design festivalu. Letos pořadatelé karlovarský festival „oblékli“ do velmi minimalistického hávu, což sice slušelo festivalovému katalogu, ale jinak, nebýt plakátů tradičně rozestavěných po lázeňském městě, návštěvník ani neměl moc šancí poznat, že se tu děje něco výjimečného. Lze to zřejmě přičítat finanční krizi; jaké krizi se ale dá ale přisuzovat trapnost festivalových znělek? Samotný nápad z loňska - využití oceněných hostů festivalu jako hlavních protagonistů ve znělce - není špatný, nicméně jeden by od režisérů, kteří jsou festivalem tak oceňováni, očekával podstatně více invence.
Znělka s Jiřím Menzelem má alespoň dílčí nápad, ovšem je důsledně zahalena do stařecky oplzlého oparu, který po několikerém zhlédnutí dostává čím dál více senilní kontury, zatímco skeč s Andy Garcíou je svou délkou a nedomrlostí úmorná už napoprvé. Přesto letošní znělky nedosáhly bezzubosti loňské epizody s Dany De Vitem, jíž si diváci užili dost i letos, neboť se na plátna vrátila spolu s dalšími z předchozího ročníku (kvalitativní výjimku z pravidla tu tvoří snímek s Věrou Chytilovou, který je suverénně nejzdařilejší jak formálním zpracováním, tak i milosrdnou stopáží). Uvidíme, jaké skvosty nám tvůrci festivalu přichystají příští rok.
Chaos vládne
Snímek Larse von Triera Antikrist patřil z nejočekávanějších snímků festivalu, jediná večerní projekce ve velkém sále vyvolávala fanouškovské šílenství. Ti, kteří film neviděli, ale nemusí zoufat, neboť film je koupen do české distribuce a bude uveden do kin již koncem října tohoto roku. Hypnotizující i děsivý, obskurně přitažlivý či mrazivě voyeurský, tak lze ve zkratce vyjádřit Trierova Antikrista.
Antikrist Willem Dafoe
Těžko interpretovatelný opus, v němž se hranice mezi skutečností a podvědomím ztrácí a pocity úzkosti a odporu se zavrtávají pod kůži jako klíšťata do rukou W. Defoa, ve kterém nechybí ani tvůrcův humor, jenž navíc podtrhuje iluzornost celého díla. Pocity, jež v divákovi Antikrist zanechá, se podobají uhranutí. Lehkost, s jakou Trier dokáže harmonicky spojit protikladné emoce, tu chvílemi bere dech a evokuje jeho geniální seriál Království. Buďte si tedy jisti, že některé obrazy z paměti už nikdy nevymažete.
Australský Samson a Dalila, Mléko strachu z Peru
Samson a Dalila australského režiséra Warwicka Thorntona, byl nejen nejvýraznějším debutem, který měli diváci letos ve Varech možnost zhlédnout, ale i jedním festivalových vrcholů. Svým nečekaně vyspělým filmařským projevem Thornton téměř beze slov a s pomocí inteligentně využívaného humoru přibližuje vnitřní eskapistické pocity mladých aboriginských ztracenců, kteří se nechtějí smířit s dožitím uprostřed ubíjející všednosti venkovského zapadákova. Cesta, kterou se hrdinové vydají, aby unikli zničující nicotě, je pro ně bolestná skrze městské kulturní odcizení, ale stejně tak i nutná k nazření skutečnosti i nalezení vzájemného citu a křehkého porozumění. Silný příběh dvou dospívajících lidí náležících k původnímu obyvatelstvu Austrálie disponoval kromě jiného i minuciózní zvukovou stopou.
Mléko strachu
Třetím vrcholem přehlídky pro mě byl snímek Mléko strachu peruánské filmařky Claudie Llosové, která výrazně debutovala už snímkem Madeinusa z roku 2005. její v Berlíně oceněná novinka zachycuje mladou dívku jménem Fausta, jež trpí psychickým onemocněním, které se na ni přeneslo z mateřského mléka matky, znásilněné v tamní válce v 70. letech. Strach ze znásilnění, kterým Fausta trpí, ji tak přiměl chránit svou nedotčenost velice zvláštním způsobem. Po smrti své matky je Fausta nucena vyrovnat se nejen se ztrátou nejbližšího člověka, ale i s fyzicky pociťovanými obavami, které vyplňovaly celý její dosavadní život. Do hlavní role obsadila režisérka opět Magalu Solierovou, jež svým éterickým projevem přibližuje křehkost exotické kultury a zároveň bolest celé generace žen, jež se se strachem z utrpení musely vypořádat zcela bez pomoci svého okolí.
Letošní Vary určitě naplnily očekávání, která se u áčkových filmových festivalů předpokládají, doufejme, že tomu tak bude i následující rok.
Klára Libertová
