Berlinale slavilo letos 60. narozeniny. Tím, že promítlo ve světové premiéře restaurované Metropolis, i tím, že v sekci Play It Again…! připomnělo čtyřicítku filmů ze své historie, které ve své době vzbuzovaly prudké vášně, např. Koridu lásky nebo Lovce jelenů.
Kontroverzní filmy si festival ve svém programu drží pořád. Letos diskuse vzbudil třeba Žid Süss, který měl k vyhroceným reakcím našlápnuto už jen tím, že šlo o napůl domácí příspěvek (v koprodukci s Rakouskem) vrtající se ve věčném traumatu Druhé světové války. Drama o herci, který se proslavil titulní roli v Goebbelsově propagandě, domácí kritici odmítli, převážně domácí publikum bylo o něco shovívavější.
Ještě negativnější ohlas měl thriller The Killer Inside Me. Michael Winterbottom tu před osmi lety vyhrál s pseudodokumentárním záznamem krušné cesty ilegálních imigrantů Na tomto světě, v pokusu o víc tradičně žánrový film natočený podle brakového románu z 50. let se mu ale nepovedlo dostat se tak hluboko k postavám ani nabídnout tak silný názor jako ve svých nejlepších filmech. Mnohým ještě víc než to vadilo, že hlavní hrdina, mladý detektiv z texaského městečka, brutálně mlátil ženy. Kritik z Berliner Zeitung dokonce rozhořčeně psal, že to je násilné porno v kabátu art filmu a festival zostouzí sám sebe, když ho vůbec přijal do soutěže.
Nad konečným vítězem soutěže se kritici moc rozčilovat nemuseli, protože patřil mezi jejich favority. Turecko-německý Med vypráví o šestiletém chlapci, který se vydá do hor najít svého ztraceného otce-včelaře a jeho cesta je dlouhá a nebezpečná. Což zní jako něco, co by mohlo zapůsobit na předsedu poroty Wernera Herzoga. Velkou cenu slavil Rumun Florian Serban a jeho film o mladistvém delikventovi Když chci pískat, pískám si.
Český a polský úspěch
Česká účast na festivalu byla jako obvykle skromná, Kawasakiho růže promítaná v sekci Panorama ale získala rovnou dvě ceny. Ekumenické porotě asi nevadily její filmařské nedostatky, když se zajímá hlavně o to, jak snímek o překonání minulých křivd vyjadřuje „duchovní, lidské a společenské hodnoty“. Těžko říct, co přesně zaujalo Mezinárodní konfederaci artových kin, která také filmu přiřkla jedno ze svých ocenění.
Cen se vůbec na Berlinale rozdává poměrně dost, filmům pro děti a mládež, krátkým filmům, své favority volí kritici z FIPRESCI atd. Cenu Teddy získává napříč sekcemi nejlepší film s gay tematikou. Tento „medvídek“ letos připadl komedii The Kids Are All Right o lesbickém páru, jehož děti se seznámí se svým „otcem“ neboli dárcem spermatu, z něhož byly počaty. Snímek americké nezávislé režisérky Lisy Cholodenkové (Laurel Canyon) má dobře napsané dialogy, dobré výkony, vtip, poselství o tom, jak je důležitá rodina, a nenucené charisma a patřil mezi nejpříjemnější filmy z oficiálního programu, promítal se v soutěži i mimo soutěž. Taky má známé obsazení (A. Beningová, J. Mooreová, M. Ruffalo), další plus pro ty, kteří mají rádi hvězdy.
Mezi takové lidi jistě patří ředitel Berlinale Dieter Kosslick, který pořád nemůže zapomenout na to, jak v roce 2004 na premiéru Návratu do Cold Mountain nepřijely hvězdy. Letos tuhle noční můru zažil znovu, na promítání muzikálu Nine nedorazil ani Daniel Day-Lewis, ani Marion Cotillardová ani Penélope Cruzová.
S první půlkou festivalu ale mohl být spokojený, noviny zaplnily fotky Leonarda DiCapria, který uvedl Prokletý ostrov, nebo Pierce Brosnana z thrilleru The Ghost Writer. Režiséra tohoto filmu Romana Polanského osobně nikdo nečekal, porota mu aspoň poslala do švýcarského domácího vězení pozdrav v podobě ceny za nejlepší režii.
O Polanském se hodně mluvilo. I na besedě s jeho kamarádem Jerzy Skolimowskim, který tu uváděl svůj první nepolský film Le Depart, vítěze Berlinale z roku 1967. Na besedě Skolimowski např. prozradil, že scénář k této komedii ve stylu francouzské nové vlny psal týden, scénář k Polanského Noži ve vodě tři dny a scénář k Wajdovým Nevinným čarodějům zvládl přes noc.
Iva Přivřelová