Nejdůležitější filmový festival v Česku letos neměl tak nabitý program jako v loňském roce, přesto i tento rok pro mě splnil veškerá kritéria, která mám na áčkový festival podobné kvality. V rámci pestrosti navíc nabídl klíčový snímek tohoto roku, lehká zklamání od významných tvůrců i možnost objevit nové pozoruhodné filmy ze všech koutů planety.
Značné rozpaky ve mně vzbudil snímek Moje štěstí Sergeje Loznici jehož předešlé dokumenty pro mě vždy patřily k nejlepším filmům viděných na festivalu. Hraný debut sympatického ruského režiséra žijícího v Berlíně má však řadu úskalí, s nimiž je divák konfrontován. Snímek trpí nejasnou strukturou, v níž díky epizodickému členění a nejasné chronologii divák spíše tápe. Mám pocit, že v matematickém vzorci svého filmu se dobře orientuje snad jen sám autor.
Zručně natočený snímek, který vyniká především kamerou Olega Mutua (4 měsíce, 3 týdny a 2 dny) je temným podobenstvím o ruské mentalitě: mnohé syrové výjevy, které i přes svou četnost nepůsobí samoúčelně, však díky určité repetitivnosti začínají postupně unavovat; divák je odtržen od postav, čímž ztrácí snímek chvílemi na intenzitě. I přes tyto výhrady jde nicméně o film, který v divákovi zůstane a jehož scény v něm pracují ještě dlouho po závěrečných titulcích.
Seriózní muž na vrcholu
Málokterý tvůrce dokáže pokaždé naplnit velká očekávání svých fanoušků a navíc ještě překvapit. Bratři Coenové si tento standard stále drží, letos však svým novým snímkem rozmetali všechna nařčení, že by snad pomalu upadali do tvůrčí manýry či sebevykrádání.
Snímek Seriózní muž, který vstoupí do české distribuce už 19. srpna, totiž patří k vrcholným snímkům této slavné dvojice.
Od úvodní židovské anekdoty, v níž je načrtnuta hlavní idea celého díla, až po závěr, který podle mého názoru disponuje jednou z nejúdernějších (a nejtíživějších) finálních sekvencí v dějinách kinematografie, jde o komplexní náhled na život, shrnutý do ani ne dvouhodinové stopáže. Žádné banality a úmorný sentiment, ale tragikomický pohled do duše člověka, který nechce opustit své racionální úvahy a rezignovat na vysvětlení nepochopitelného dění kolem sebe. Hlavní hrdina, univerzitní profesor lokálního významu, tak má dvě možnosti, jak se s takovýmito zážitky vypořádat, aby nezešílel: buď se unaví a na vše zapomene nebo bude nucen tyto záhady přijmout.
Coenové svůj nový film navíc podávají se syrovým humorem, takže odcházíte z kina s rozbolavělými břišními svaly od salv smíchu a zároveň s tísnivým pocitem na prsou, jak krutý a bezútěšný život může být.
Špatná rodina po finsku
Festivalovým překvapením pro mne byl finský snímek režiséra Aleksi Salmenperäho Špatná rodina. Žánrově těžko zařaditelný film, který sociální problematiku rodiny a jejích vnitřních vztahů podává se suchým a chvílemi hodně brutálním humorem, rozhodně není nějakým řadovým dílkem, které by se dalo zaškatulkovat jako tragikomické psychodrama či černá sociální komedie. Příběh „obyčejné“ finské rodiny, v níž se hlavní hrdina snaží řešit nastalé problémy vskutku radikálním způsobem, si zahrává s tabuizovaným tématem incestu a nebojí se ani ironizujících vtípků na další ošemetná společenská témata.
Špatná rodina tak bezesporu patří k tomu nejlepšímu, co ve finské produkci za poslední dobu vzniklo, což podtrhuje i fakt, že jej produkoval Aki Kaurismäki. Svou soudržností, režijními nápady, vtipným scénářem s naprosto nepředvídatelnými vyústěními a odzbrojujícím závěrem pro mě patřila k tomu nejlepšímu, co bylo letos možné ve Varech zhlédnout.
<ú>Klára Libertová