Hororoví fanoušci v posledních letech sledují žánrovou produkci Francie se stále větším zájmem. A francouzští tvůrci na to reagují každý rok stále vyšším počtem hororových filmů. Je otázka, zda se ale agresivní energie nejlepších francouzských hororů poslední doby nezačíná v nových snímcích trochu rozmělňovat.
Současné francouzské horory jsou asi nejdůstojnějšími představiteli toho typu hrůzy, se kterým přišel v roce 1968 snímek George A. Romera Noc oživlých mrtvol. Jeho dílo bylo do kin uvedeno v době, kdy se hororový žánr vracel ke svým romantickým kořenům, tedy ke strašidelným hradům, kde působily ďábelské nadpřirozené mocnosti, proti nimž ale vždy existovala nějaká v podstatě magická obrana (stříbrná kulka na vlkodlaky, česnek a krucifix na upíry). Naproti tomu Romerovo dílo naplno těžilo z hrůzu budícího podezření moderního člověka, že žádné nadpřirozené síly zla ani dobra neexistují, ale že skutečné zlo nastává v okamžiku, kdy se vlivem nějaké náhody věci vymknou ze zažitých kolejí a naše situace se bez předchozího upozornění stane mnohem nebezpečnější a nevyzpytatelnější. Noc oživlých mrtvol staví hrůzu na mnohem tělesnější základy, protože právě naše tělo nás uvězní v každé situaci, v níž se ocitneme, a nedovolí nám z ní nikam prchnout, a navíc je místem utrpení, jež v těchto situacích hrozí.
Boje o život
Na hrůzu z tělesného ohrožení v sedmdesátých letech navázaly různé exploatační krváky, které sázely na prvoplánový efekt šokujících scén. Z poetiky těchto filmů na počátku nového tisíciletí těžila vlna nových filmů vznikajících v Americe i v Evropě. Novinkou v nich ovšem byl mnohem líbivější a dynamičtější styl, který využíval různé zneklidňující střihy či hyperrealistické barevné tónování obrazu. Americké filmy té doby jako remake Texaského masakru motorovou pilou nebo Dům tisíce mrtvol na tomto spojení budovaly nový typ drsné zábavy pro otrlé diváky. Podobný charakter pouťového domu hrůzy, kde se střídají hrůzyplné atrakce, má ostatně i francouzský snímek Hranice smrti uvedený i v české distribuci.
Naproti tomu francouzská Noc s nabroušenou břitvou režiséra Alexandra Ajy, která je jedním z prvních výraznějších tamních hororů nového tisíciletí, šla až na dřeň romerovského strachu, když nechala poklidně se vyvíjející situaci nečekaně a brutálně narušit vpádem anonymního zabijáka, který během krátké doby vyvraždí většinu vystupujících postav.
Pozdější francouzské horory zpravidla přebírají romerovský model hrůzy v tom, že v úvodu nějaká bizarní náhoda nažene postavy do pasti, kde je nechává úporně a bolestivě bojovat o holý život. Novinkou tu je mnohem naturalističtější přístup k fyzickému utrpení a destrukci těla. Maskérské efekty se vyžívají v různých realisticky a odpudivě vypadajících zraněních a děsivé scény obvykle nemají klasickou hororovou strukturu kumulujícího se očekávání ústícího do otevřeného střetu se zdrojem ohrožení. Smrt či bolest tu přicházejí obvykle úplně neočekávaně nebo je hrozba tak všudypřítomná, že útok může přijít kdykoli a odkudkoli. Jistoty žánrových schémat se hroutí a místo nich nastupuje nepříjemný pocit permanentní nejistoty doprovázený pocitem, že něco děsivého se dříve či později určitě stane (jinak by totiž přece nešlo o horor).
Zpátky k žánrům
Popsané znaky ale jen ukazují, čím jsou současné francouzské horory výjimečné. Zpravidla však neplatí pro celé filmy od začátku do konce, ale jen pro jejich vrcholné momenty, které navíc obvykle nastupují v první polovině děje. Právě na začátku totiž snímky chtějí překvapit diváky neočekávanými vpády děsivých událostí, které mají vybudovat pocit, že v následujícím ději se může stát cokoli.
Naproti tomu ve druhé polovině děje mají filmy tendenci vracet se k žánrovým podívaným a rozpouštět se do akčních sekvencí nebo banálních a očekávatelných závěrečných point. To je ostatně i případ Noci s nabroušenou břitvou, jež končí naprosto protismyslným „překvapením na závěr“, které úplně popírá orientaci na tělesnost typickou pro celý zbytek filmu.
Loňský snímek La Horde o skupině policistů a gangsterů uvězněných v budově obklíčené oživlými mrtvolami zase po neočekávaně se zvrtnuvším střetu policistů s gangstery postupně stále silněji sklouzává do klasické akčně hororové týmovky, kde jde o to, postřílet co nejvíc mrtvého masa, tvářit se u toho co nejdrsněji a sem tam to proložit nějakou cynickou hláškou. Stejný pád do efektně natočené, ale zcela konvenční, hororové akce je vidět i v dalším loňském zombie hororu, Mutants, kde první polovina mistrně střídá pomalé tempo s destruktivní akcí a účinně buduje sílící náladu beznaděje a rozkladu.
Nejblíže představě realistického hororu, kde se neustále pohybujeme na nejisté půdě, stojí vynikající snímek Ils z roku 2006. Příběh o tajuplných útočnících, kteří vniknou do odlehlého domku mladého páru, je totiž od začátku do konce vystavěn na náznaku. Útočníci, kteří dvojici ohrožují, totiž zůstávají až do samotného závěru skrytí, takže společně s hrdiny netušíme, koho a čeho se vlastně máme bát.
Bizarní dějovou stavbu má i snímek Vertige, který začíná ve stylu současných australských hororů, kde životy hrdinů ohrožuje sama divoká příroda. Originální první polovina děje sleduje skupinu horolezců, kteří se nerozvážně vypravili na neudržovanou stezku. Film, kde ohrožení postav spočívá v tom, že každý úchyt či můstek se může kdykoli uvolnit ze svého místa, by ani nemusel být považován za horor, kdyby ovšem celá cesta hrdinů krajinou nebyla natočena s typicky hororovým zájmem o náznaky možné budoucí zkázy a hory neměly tak tísnivou atmosféru „zlého“ místa. Ve druhé půlce ovšem film úplně změní téma a nechává hrdiny zápasit s vraždícím divochem Antonem, což je pořád celkem zábavné, ale také mnohem konvenčnější.
Různé úrovně bolesti
Naturalismus, který od francouzských hororů začali fanoušci očekávat, také umožnil některým z nejlepších snímků této vlny nově uchopit téma fyzického utrpení, s nímž horory romerovského typu sice počítají, ale příliš často se jím přímo nezabývají. Snímek Á l'intérieur (2007) je jakousi tělesnou obdobou hororové klasiky Rosemary má děťátko.
Zatímco Rosemary se zaměřovala na iracionální paranoidní nálady těhotenství, Á l'intérieur vyznívá jako horečnatá noční můra na téma bolesti spojené s porodem. Mladou hrdinku v pokročilém stadiu těhotenství v jejím bytě ohrožuje tajuplná žena v černých šatech s vizáží zlé sudičky (skvěle ztvárněná Béatricí Dallovou). Hrdinčino tělo po střetech s cizinkou pokrývá stále víc krvavých šrámů a útočnice postupně opanovává čím dál větší území domku. K motivu života, který se bolestivě a krvavě dere ven z uzavřených prostor, odkazuje už název filmu, jehož český překlad zní „uvnitř“.
Ještě komplikovanější vztah místa a lidského těla ukazuje mistrný snímek Mučedníci (Martyrs). Nápaditý a překvapivý děj filmu nechává hlavní hrdinku pronikat stále hlouběji do nitra „strašidelného domu“, který ze sebe vydává čím dál podivnější tajemství. Odhalování nových úrovní budovy je zároveň spojeno se stupňujícím se fyzickým utrpením hrdinky. Stejně tak se proměňují vrstvy bolesti samé. Fyzická strast je nejprve zrcadlem psychického utrpení, načež se stává předmětem estetického obdivu a nakonec branou k transcendenci. Díky této stavbě dokáže dílo být hrůzně sugestivní i krutě ironické.
Vlna francouzských hororů v současné době spíše nabývá na síle a navíc se zdá, že testuje nové, originální přístupy. To je zejména případ filmu Rubber, který měl premiéru letos na festivalu v Cannes a který pojednává o inteligentní pneumatice, jež telepaticky na dálku zabíjí lidi. Další snímek uváděný poprvé letos v Cannes, La Meute, už má klasičtější námět – hrdinka v něm bude ohrožována hordou lidožravých ghoulů. Letos by do kin měl být uveden také film Djinns, kde skupina francouzských vojáků v Alžíru probudí k životu mysteriózní duchy pouště. Fakt, že jde o tři poměrně různorodé náměty, ukazuje vitalitu a životaschopnost současného francouzského hororu.
Antonín Tesař