Scény plné explicitního násilí či sexu, které by dříve byly možné jen v béčkových produkcích, nás dnes šokují ve spoustě umělecky zaměřených snímků. Krajní, zapovězené se přesouvá do centra zájmu. V čem se takovéto filmy liší od bulvárních snah o skandály a senzace?
V moderním kulturním prostředí nejsou pobuřující témata ničím neobvyklým. Umění se snaží mimo jiné ukazovat věci z nových úhlů pohledu a dotýkat se společenských problémů, tudíž běžně překračuje všemožné hranice. Zatímco dříve to bylo doménou avantgardy, případně ze zcela jiných důvodů pokleslých žánrů, dnes jsou extrémní díla součástí hlavního proudu či přinejmenším zavedeným aspektem uměleckého provozu bez ohledu na žánr či médium.
Nejočekávanější tuzemská výstava letošního roku Decadence Now! s podtitulem Za hranicí krajnosti, která bude otevřena od 30. září v Galerii Rudolfinum a představí největší hvězdy světového umění (Mathew Barney, Jeff Koons, Damien Hirst, Cindy Sherman...), je jasným signálem, že excesivní tematika je dnes též dobrým obchodním artiklem. Cynická, netečná společnost si žádá čím dál silnější prožitky, na druhou stranu právě čím dál radikálnější společenské problémy vedou k legitimní potřebě vyjadřovat se prostředky, které jsou adekvátní své době.
I ve filmovém světě dnes má čím dál větší místo zobrazování hraničních tělesných zkušeností. V literatuře v dobách moderny a avantgard začínají autoři jako Pierre Klosowski, Georges Bataille či Michele Blanchot psát transgresivní díla, tedy texty zabývající se překračováním hranic lidského, nikoli však k nějakým duchovním výšinám, ale zcela s vědomím lidské konečnosti a tělesnosti zobrazují tyto prózy pouze chaos vymykající se snadnému popisu či představám. Neboť za hranicemi lidského světa, tam, kde se rozpadá racionální uvažování, přestávají platit běžná logická pravidla. Zároveň však nejde se z takových hranic zcela vyvázat. A jeden ze způsobů, jak částečně uniknout ze zaběhaných kolejí žité skutečnosti, jsou tělesné stavy a situace přesahující meze normálního.
Spiklenci strasti
Realistická vztahová či sociální dramata přinejmenším v poslední dekádě běžně obsahují explicitní sexuální scény včetně detailních záběrů. Čím dál větší množství snímků však začíná využívat celých žánrových, nejčastěji hororových schémat, která propojuje s postupy současných trendů v uměleckém filmu, redukováním příběhu a až dokumentaristickým pozorováním postav v několika základních situacích.
Často jde o nejvýraznější filmy sezony, které však zaskakují publikum z obou táborů, žánrové fanoušky mate nedostatek jasných vodítek a interpretační otevřenost, pro festivalového diváka zase obsahují množství šokujících scén, které jsou stále trochu snobsky vnímány jako cosi v uměleckém filmu nepatřičného. Příkladem budiž třeba loňský festivalový „shocker“ Antikrist (2009), svébytný druh hororu, v němž se těžko hledají monstra, přesto je plný monstrozit, který přes svou celkovou intenzitu a stylistickou osobitost byl mnohými médii i diváky redukován na „ten film, kde dojde k ustřižení klitorisu Charlotte Gainsbourgové“.
Jestliže Antikrist přinejmenším sváděl k různým náboženským či filozofickým interpretacím, věnoval se psychologii postav a obsahoval jak vizuální odkazy k duchovnímu dílu Andreje Tarkovského, tak stopy neodmyslitelné ironie jeho režiséra Larse von Triera, jiná díla neobsahují ani takovéto typy vodítek.
Opačný přístup ukazuje snímek 29 palem (2003) Bruno Dumonta. Místo mnohonásobné stylizace Antikrista tu sledujeme zcela vyprázdněné dílo, pozorující pár při jeho putování americkou pouští, přičemž jediné situace předělující jejich cestu jsou otevřeně znázorněné sexuální scény. Sérii událostí, k nimž nelze nalézt jasný interpretační klíč, naruší až dramatický konec, který typově patří spíš kamsi do vyvražďovacího hororu a který kvůli nedostatku vodítek motivujících závěrečný brutální čin působí obzvlášť zneklidňujícím dojmem.
Dobyvatelé starých braků
Oba zmíněné filmy využívají žánrových prvků poměrně zastřeným způsobem, vznikají ovšem i díla, která fungují mnohem silněji na žánrovém půdorysu. Snímek Kalvárie (2004) Belgičana Fabrice Du Welze, uvedený letos na MFF Karlovy Vary, vychází ze žánru hicksploitation, filmů o zlých a zvrhlých vesničanech provádějících nepěkné věci nebohým přivandrovalcům z města. Typická zápletka o muži, který uvízne uprostřed lesů a je odkázán na pomoc místních usedlíků, místo níž se mu dostane nesčetných útrap, fyzického a psychického týrání, využívá lecjaká klišé žánru – od zdegenerovaného vzhledu tamních buranů přes homosexuální prvky až po znásilňování dobytka.
Postupně však dochází ke ztrátě jakýchkoli žánrových jistot a stejně jako se rozpadá racionalita protagonisty, ztrácí se i možnost jakéhokoli vysvětlení chování místních obyvatel. Film se propadá do změti fantasmagorických scén, místy groteskních až absurdních rozměrů. Zlí vidláci se tak stávají opravdovými monstry, neboť se vymykají jakýmkoli kategoriím lidského chování, ovšem díky této radikalitě film zároveň přestává být hororem.
Režisérův druhý snímek Vinyan (2008), uvedený letos i v našich kinech, též pracuje s hororovými motivy, byť ty tentokrát nechá spíše postupně vyvstávat. Opět se tu jedná o konfrontaci s neznámým a nehostinným prostředím a jeho obyvateli, stejně jako s hranicemi vlastního duševního zdraví. Příběh dvojice pátrající v hlubinách barmské džungle po svém ztraceném dítěti je psychologickým dramatem, do kterého v náznacích, na čistě obrazové úrovni, vstupují momenty z kanibalských snímků či filmů o démonických dětech.
Mladý, tlakem situace emocionálně rozkolísaný pár postupně propadá zoufalství a následně šílenství, čemuž odpovídá přibývající množství scén halucinatorního rázu; výjevy z džungle těžko rozlišit na realitu, sny a představy. Ryze hororový rozměr má až závěrečná scéna, její interpretace je však ponechána na divácích. A na ty, kteří nejsou dostatečně rozhozeni režisérovým nekompromisním přístupem, určitě zapůsobí specificky česká strategie distribuovat snímek na DVD nosičích pod absurdním názvem Dobyvatelé barmské džungle a snažit se jej tak nesmyslně prodat jako dobrodružné dílko ve stylu Indiana Jonese.
Přes extrémnost obsahu nemají tato díla za cíl pobuřovat. Skrze hraniční tematiku se dotýkají něčeho podstatného, něčeho, na co se umění zaměřuje odjakživa. Pomocí ohmatávání hranic, díky intenzivní zkušenosti a neméně intenzivnímu zpracování se lze dovědět něco právě o limitech, které nás určují jako lidské bytosti. O něco podobného se přitom snaží i leckteré nejkvalitnější horory, přesahující vlastní žánrové limity.
Naopak tou opravdovou exploatací v našich kinech jsou české filmy jako Klíček (2009), Hodinu nevíš... (2009) či Kajínek (2010), které pod pláštíkem zobrazování skutečných událostí, ryze senzacechtivě a negativisticky, po vzoru bulváru prezentují svou látku, lhostejno, jak se odlišují kvalitou zpracování. Tyto filmy nefungují ani jako žánrová díla, ani jako snaha o komplexnější výpověď.
Tomáš Stejskal