Baltimorské duo Beach House na svém třetím albu vlastně přitakalo médiím, která jej zařazují do neostrého žánru dream-pop, a nahrávku pojmenovalo Teen Dream. Předchozí dvě desky byly kritikou sice také dobře hodnocené, ovšem v porovnání s novinkou působí „jen“ jako náčrty.
Eponymní album z roku 2006, původně vydané v nákladu pouhých 500 kusů vinylových desek u malého washingtonského vydavatelství Carpark Records, zní v podstatě jako kvalitnější demo, na které však nebylo dostatek času, především stran produkce. Probleskují zde zajímavé nápady, avšak celek není až tak snový jako spíš ospalý.
Následník Devotion (2008; Carpark) už byl zvukově víc ošetřený, jako by rozzářenější. Zvuky kláves (povětšinou elektrické varhany a cembalo) jsou efektněji vyladěné, kytara Alexe Scallyho hraná převážně technikou slide je osobitější (na nástroj se začal učit teprve v Beach House), automatické bicí jsou nápaditější a v první řadě je sebevědomější zpěv Victorie Legrandové. Mezi písněmi se na Devotion najdou skutečné skvosty; například „Turtle Island“ či „Astronaut“.
Záhadný sen v kostele
Na Teen Dream Beach House všechny složky ještě vylepšili – posbírali silné melodie, Legrandová napsala skvělé verše a za pomoci producenta Chrise Coadyho zachytili na nahrávce pomocí zvuku nebývale sevřenou atmosféru, která skladbám vytváří svébytný a skutečně lehce snový svět. Nejedná se o žádné naivní blouznění; zpěvačka má prý silný vztah k tvorbě Davida Lynche a právě záhadnost jeho děl deska místy navozuje (nejpatrněji ve skladbě „Better Times“, kde kytara zní jako úvod Twin Peaks).
Chris Coady, který v minulých letech pracoval s takovými novátory alternativní hudební scény jako jsou TV on the Radio, Yeah Yeah Yeahs či Islands, zavřel Legrandovou a Scallyho při natáčení alba do jednoho newyorského odsvěceného kostela. Na Teen Dream tak mohli vynechat část elektronických dozvukových jednotek, do kterých se halili v minulosti, a využít přirozenou akustiku bývalého svatostánku.
Beach House od samotného svého založení pracují pozvolna, ale koncentrovaně na rozvíjení výrazu založeném na pomalých až středních tempech a minimalistickém nástrojovém obsazení (ani tentokrát si nepřizvali žádné hosty, natož aby se jejich řady rozrostly o nové členy).
Opracovaný hlas zdobený kaligrafickým aranžmá
Společně s evolucí celkového pojetí se navíc zdá, že se postupně proměňuje i zpěvaččin hlas; snad určitým opotřebováním díky četným koncertům nabývá na hřejivě zastřené barvě, která dráždivě kontrastuje s chladným a (tentokrát) technicky dotaženým přednesem.
Srdce je kámen a je to ten kámen, který zahazujeme.
Polož ruku na kámen, je to kámen domova, který znáš.
Říkají, že dojdeme daleko, ale nevědí jak moc.
(Z textu písně "10 Mile Stereo")
Je to především právě vokál Legrandové a její texty, co udělá ze zprvu nenápadné desky návykovou látku k nitrolebečnímu užití. Její verše jsou poměrně prostou poezii, která však i přes absenci složitějších metafor není banální. Scally je se svou kytarou lehce upozaděn, jako by se spíš jednalo o sólové album písničkářky. Legrandová má ale jistě dobrý důvod, proč nepracuje sama; možná je v této dvojici právě Alex Scally tím, kdo vymýšlí soustředěně nenápadné, až kaligrafické tahy aranžmá (například přidání činelu v refrénu písně „Lover of Mine“).
Po týdnu stráveném ve společnosti Teen Dream nelze jinak než dát tentokrát Beach House za aktuální počin plné hodnocení a s napětím očekávat, zda jim nebude s příští deskou pěti-hvězdičkový žebřík dokonce krátký.
Jakub Pech
Album vyšlo i ve verzi s DVD, které obsahuje klip ke každé písni. Zde je jeden z nich: