Mňága a Žďorp už hraje více jak dvacet let a tak není divu, že jejich jedenácté řadové album Takže dobrý není tak nabité nápady jako stěžejní rané nahrávky. I tak však nabízejí další kolekci písní, která může potěšit nejen zcela skalní fanoušky.
Album nám kapela tentokrát nabízí v pestrobarevném, až dětinsky rozjuchaném obalu od Jany Lasotové (v roce 2003 spolupracovala už na Web Side Story). Osobně mi obrázek trochu připomíná deskovou společenskou hru „Život – vrtochy osudu“. Šípem zasažené srdce uprostřed přebalu v kontextu bludiště může také evokovat klasické literární dílo Labyrint světa a ráj srdce.
Kdo je s tvorbou Mňágy alespoň okrajově obeznámen, tuší, že se jedná jen o určité maskování. Výraz skupiny je odjakživa postaven na uvolněném pop-rockovém zvuku, se kterým ovšem kontrastují často neveselé texty. A tak se i zde za obalem skrývají převážně melancholické písně.
Skupina se při práci na nové desce jednak rozhodla vrátit ke staršímu způsobu nahrávání (tedy bez digitálních vymožeností) a jednak změnila nahrávací studio. Většina předchozí tvorby vznikala v ostravském studiu C, zatímco tentokrát přijel Mňága na natáčení do pražského Jámoru, k uznávanému Ondřeji Ježkovi, který jim byl producentem i zvukovým inženýrem.
Společně se na nahrávce kapela s Ježkem nepouští do větších experimentů, což je dost škoda, protože právě písně, které vybočí ze zavedeného vzorce Mňágy, dělají desku zajímavější oproti několika posledním počinům. Silnými okamžiky jsou třeba „Terezka“ se saxofonovými aranžmá Jiřího Tibitanzla, titulní „Takže dobrý“ a „Bezďácká“, která vybočuje i proto, že se na ní jako na jediné autorsky nepodílel Petr Fiala.
Na pohřeb jsem mu nešel, žádnej neměl,
jenom maminka se sama vyhřívala v obřadní síni
a zřízenec se divil: „V šest ráno, jen vy a nikdo jiný?“
(z textu písně "Zloději života")
Frontmanovi se i na Takže dobrý urodilo několik zajímavých textařských obratů, ale v melodiích se již značně opakuje. Často využívá kolovrátkové opakování krátké jednoduché linky nebo se bezcílně, bez větších výpadů potuluje okolo harmonicky základního tónu. Ve spojení s jeho leckdy ledabylou intonací a věčně mladým hlasem je to takové typicky „mňágovské“ – pak už je otázka, jestli právě toto vyhledáváte či nikoliv.
Výjimku tvoří vrcholná skladba alba „Zloději života“, která v sobě zmíněné plusy i „nedostatky“ kloubí natolik šikovně, že je až skvělá. Viděl bych jí jako potenciální hit, jenž bude časem na koncertech rovnocenným partnerem „Hodinového hotelu“, „17B“, „Něgdy“ a podobným.
Jakub Pech
Zde si o nové album Takže dobrý můžete zasoutěžit