The Roads – vítězové vyhledávací soutěže RGM Live Space – dělají příjemný a nekonfliktní popík.
Občas je z nich slyšet trochu Beatles, trochu The Slots (The Lighthouse Keeper), jindy se striktně drží české kotliny a jejího „echt zahraničního zvuku made in CZ“ s příměsí elektra. A deska si tak pohodově plyne od první až ke dvanácté skladbě, že byste proti ní ani neměli nic mít. Jenomže – všechno už jste to někdy slyšeli.
Uncle Jack zní jak stará pecka z amerického středozápadu zasazená do elektronického prostředí roku 2010, Halfway House je zase typická disko-popová hitovka, kterou lze zremixovat na tisíce způsobů. Britský leader Ray Gibson svou mateřštinu pochopitelně zvládá, škoda že se v ní nevyřádil i po textové stránce. I pohodové letní pecky o zářícím slunci si zasluhují textově zajímavý arzenál. Problémem je i fakt, že The Roads zatím jakoby nevědí, co přesně dělat.
Každý song je nepředvídatelně vystavěn, každá další píseň neguje linii, kterou zavedla ta před ní. Debutová deska takové výlety snese, (ceněná invence na eponymním debutu ), z dlouhodobějšího marketingového hlediska je ale nevyhraněnost na škodu. Na koncerty se dnes chodí většinou na jistotu. A tu The Roads zatím hledají. I tak je jejich druhé album povedené, odvážné, a zní skvěle především na živo.
Michaela Poštulková