Disco-elektro smršť, která se nepředvídatelně mixuje sama do sebe. Úvodní skladba Bi-On-Ic má neuvěřitelný hitový potenciál, ačkoliv nejde o typicky vystavěný love (spíše sex) song. Že by avizovaná future revoluce?
Pak ale zazní druhá Not Myself Tonight – první hekavá singlovka, která balancuje na hranici diskotékové parodie na techno a nevydařeným fetiš remixem některé z písní Kylie Minoque, jež se nikdy neproslavily. O co větší překvapení, když se deska zase zvedne s elektro rytmy páté Elastic Love (spolupráce s M.I.A ). A podobná jízda po kvalitativně srovnatelných (rozuměj do posledního rytmu technicky vypiplaných) písních, ovšem různého potenciálu, pokračuje až do poslední Vanity. Texty jako obvykle nestojí za nic, vokál jako obvykle bez chybičky – ačkoliv Christinin skutečný hlas bez PC make-upu zazní jen místy, v druhé – baladové části desky.
Drtivou zbraní celého CD je ale jakási jeho vnitřní roztěkanost, nepředvídatelnost, nutnost poslouchat dál – bassové linky, hip hopové pasáže, rozvleklou a naléhavou Sex for Breakfast. Už dlouho mne žádné album samo nedonutilo poslouchat dál a dál.
Bi-On-Ic není na ani omylem (narozdíl od předešlých alb Christiny Aguliery) deskou pro domácí poslech při vaření.
Tahle skrz naskrz technická záležitost musí znít z reproduktorů v klubech pro hight society nebo zlatou mládež. Tam bude fungovat i se svými třemi zbytečnými intry, se svou snahou šokovat svým sexuálním obsahem, s ploužáčkovější druhou půlí a navzdory nesmyslným pomluvám, že Aguilera jen kopíruje Lady Gaga. Milovníky popových balad i elektromaniaky Bi-On-Ic nadchne, technařům a rockerům se zhnusí – nikdo k ní ale nezůstane lhostejný. A o to jde.
Michaela Poštulková