Po oceněné desce Lamento z roku 2008 byla novinka spolku První hoře vyhlížena s velkým očekáváním. Členové kapely vyplnili mezičas dalšími zajímavými projekty (například Sinuhet) a letos uzrál čas na další porci řízných, rozkošnicky teatrálních nářků nad světem.
Pod tíhou oněch očekávání je – alespoň pro mne – zarážející úvod alba Club Silencio v podobě až příliš přímočaré skladbičky „Diskokoule“. Pokud si Hoře řeklo, že zkusí udělat vlezlou hitovku, tak se jim to podařilo, ale posluchače si získali spíš žánrovou všežravostí a bohatě pestrou strukturou písní.
S hlasitým posluchačským oddychnutím tyto atributy přicházejí hned v následujícím kousku „No future“. Vzteklé štěkání ala Mike Patton (vlastně zde celkově působí „bunglovsky“), sloky ve svahilštině lehce evokují starý Pražský výběr a ke konci nastane hbité střídání punku s art rockovými vyhrávkami, tedy dvou stylů, které vlastně svou podstatou stojí příkře proti sobě… Ano, TOHLE se očekávalo – malá skladatelská hybridní monstra, zahraná s muzikantskou bravurou.
Podobně silných okamžiků najdeme v následujících minutách povícero. Akorát si dovedu představit, že by deska mohla mnohem lépe držet pohromadě – když se pohrává s žánrovou schizofrenií, může být vyznění celku velmi náchylné na sebemenší nedokonalosti. Ačkoliv kapelní elektronik Rajs odvádí skvělou práci v rámci písní, jeho předěly, označené jako „Dějství“, jsou právě tím elementem, který desku vyosuje z rovnováhy. Je zde utržený z digitálního řetězu, zatímco v kolektivních skladbách používá hřejivé zvuky hammondek a analogových syntezátorů.
Frontman Milan Urza a akordeonista Pan Klaun spolu působí ve výše zmíněném Sinuhetu. Přemýšlím, jak se asi rozhodují, která píseň je vhodná pro kterou kapelu. Například „Sny“ skoro jako by se zatoulaly z toho druhého projektu. Tady se ale za rozpolcenost nelze zlobit, protože skladba patří k těm nejvýraznějším a je dobře, že je na album zařazená.
Jakub Pech