Konec starého roku byl zahalen do smutečního hávu, který překryl veškeré události v České republice svým sametovým rouchem.
Zemřel Václav Havel – poslední československý a zároveň první český prezident. Televize a rozhlas nevysílaly v podstatě nic jiného, noviny nepsaly o ničem jiném, časopisy dělaly speciální monotematická vydání, do Prahy volali kondolence významní lidé celého světa napříč politickým, uměleckým i sociálním spektrem.
Všichni přátelé a kamarádi, se kterými jsem se bavil, byli shodně překvapeni tím, jak moc je ta skutečnost osobně zasáhla. Mě taky. Měl jsem po těch letech bytí ve svobodě zase jednou dobrý pocit z toho, že jsou lidé schopní se naladit na podobnou notu a cítit společnou energii. Přijít v tichosti se svojí svíčkou na ta místa, kde se tenkrát odehrávaly dějiny.
Na místa, okolo kterých vlastně chodíme denně a už si ty souvislosti v přívalu nových skutečností nejsme schopni vůbec uvědomit. Samozřejmě, že je potřeba k tomu přičíst i určitou rozněžněnost, zjihlost a patetičnost časů vánočních, do kterých se noří nejen Česká republika rok co rok, ale i tak mám pocit, že Vánoce 2011 byly odchodem V. H. něčím specifické, výjimečné. On jakoby uzavřel jednu kapitolu. Teď přichází další, tak si přejme ať je ještě lepší... No uvidíme. Pesimista se směje, optimista doufá… Já jsem optimista.
Přeji vám všem dodatečně krásný nový přelomový rok 2012.
Milan Cais