Sloupek frontmana Tatabojs Milana Caise o tom, jak život umí být krutý.
Stala se mi nedávno taková věc, o kterou se s vámi podělím. Vůbec první pololetní vysvědčení mojí dcery v jejím šestiletém životě, rovná se velká událost pro celou rodinu. K mému překvapení nepřinesla jako my všichni jednu velkou jedničku přes všechny ty řádky, ale hned několik a pěkně mrňavejch… Jó, časy se mění.
Radost byla veliká, a tak jsme šli za odměnu do naší oblíbené cukrárny na nejlepší zmrzlinu v Praze. Jenže ouha, na dveřích byl nápis „Rekonstrukce“. Alternativní volba padla na cukrárnu U Myšáka ve Vodičkově ulici. Byl jsem tam poprvé a zřejmě naposled.
Čekáme až se uvolní stůl, pak čekáme až nám ho otřou, kočárek vadí v průchodu mezi stoly, musím ho dát skoro ven, pak sundat čepice, šály, bundy, dát vyčurat obě děti, bundy odkládám na věšák, konečně usedáme, přichází lehce znuděný číšník, objednáváme nějaký to kafe, ale hlavně zmrzlinový pohár, který nakonec naší jedničkářce vůbec nechutná, po asi půl hodině chceme účet.
Zjišťuji, že jsem zapomněl poslat jednu pracovní smsku, jdu do bundy pro telefon a on tam není... Hledám ho v tašce a nic. Vím přesně, že jsem si oba dva (pracovní i osobní) mobily dával do stejné kapsy v bundě, která byla na věšáku necelé dva metry ode mě.
Ten osobní (stará vykopávka) tam je, ten druhý se všemi důležitými kontakty (samozřejmě nezálohovanými), fotkami a nápady na nový písně je fuč – zmizel – někdo mi ho čmajznul. Blokuji číslo a doufám, že kočárek nám tam nechali. Svět je někdy krutej, i když vaše dítě přinese samý…
Hola, MC